Tento týden proběhla všemi kanály zpráva Amnesty International o tom, že diskrimujeme Romy ve třech oblastech: Školství, bydlení a zdravotnictví.

Ale kupodivu nebyla zmíněna diskriminace v oblasti zaměstnání, i když tam bych ji čekal nejvíce. A co si o tom myslím já, který nikdy nebydlel v žádné problěmatické oblasti?

Na jaře roku 1990 v době počínajícího konce socializmu a začátku dřevního kapitalizmu jsem měl skvělý džob. Poskytoval jsem tehdy jedné nizozemské firmě technickou podporu pro "modré" sálové počítače. Bylo to výhodné jak pro mě, tak pro firmu. Německá Marka byla tehdy velmi vysoko a moje sazby byly nastavené tak, že den mé práce stál firmu jako hodina práce nizozemského specialisty a já si přitom za týden práce vydělal podstatně více než za měsíc práce pro nějakou československou firmu.

Jednou jsem dostal "kšeft mého života". Školit dva týdny v Amsterodamu kamaráda Karolka z Bratislavy. Dva týdny jsme docházeli do sídla firma a nad dokumentací sálového počítače řady 4000 jsme trávili dny v příjemných hovorech. Jemu běžely diety, mě odměna, hotel jsme měli oba zaplacený a po práci jsme obráželi obchody. A na cestu zpět jsem ho vzal do auta i se všemi krámy, co jsme nakoupili. Byly to tehdy ještě exotické věci jako dva videorekordéry a jedna velká mikrovlnka.

Karolko nechtěl vláčet mikrovlnku s sebou vlakem a tak jsem slíbil, že mu ji do Bratislavy dovezu, měl jsem tam stejně sjednaný kšeft. Co však osud nechtěl, Karolka, než jsem přijel, chytil infarkt. Sdělila mi to manželka, když jsem mu v Bratislavě volal. Dovezl jsem tedy mikrovlnku k nim domů na sídliště Petržalka a odevzdal ji mezi dveřmi jeho paní. Varování, abych dolů jel pouze výtahem jsem nevěnoval žádnou pozornost.

A to byla chyba. Vletěl jsem na schodiště, kde byla pekelná tma a najednou jsem byl po kotníky v nějakém bordelu. Chvíli jsem se tam plácal a snažil najít vypínač. Ovšem to, co jsem našel, byly pouze dva holé dráty čumící ze zdi. Naštestí jsem si nesáhl na fázi nebo v nich už dávno nebyl proud. Když se pak Karolko zotavil a vrátil ze špitálu, tak na můj dotaz, proč mají na schodišti tolik bordelu neodpověděl. Jen něco zamumlal o "nějakých nájemnících".

To byl trochu moc dlouhý úvod. takže rychle k věci:

Školství: diskriminovat lze pouze toho, kdo z rodiny umí vyučovací jazyk. Pokud ho neumí, tak je prostě diskriminován svým rodinným prostředím.
Bydlení: každý bydlí víceméně tak, jak se o své bydlení zasloužil. Jsou sice tací, kteří zdědili regulovaný nájem, ale na druhou stranu nevím o nikom, kdo by zdědil vybydlené a zdevastované sídliště.
Zdravotnictví: Tak tady bych řekl, že je výtka Amnesty Interational zcela mimo mísu. Romové dostávají takovou zdravotní péči, na jakou zcela určitě do národního důchodu nepřispěli. A navíc s myslím, že Romové mají zvláštní ublíženeckou a stěžovací mánii a stěžují si na zdravotnictví mnohonásobně více než jejich "bílí" spolupacienti. Příkladů bych našel desítky až stovky a mnohdy zacházejí do takových absurdit, jako je žaloba za něco, čím jim lékaři zachránili život.
Staré, dobré přísloví praví: "Dej krávě do držky a ona ti dá do dížky". Nejsem žádný Bursík a tou krávou nemyslím žádnou konkrétní osobu ženského pohlaví. Myslím tím to, že jak se člověk chová ke svému životu a ke svým dětem, tak mu to život a jeho děti také oplácí. Pečená selata padají na cikánské tábory z nebe opravdu jen a pouze v romských pohádkách.

http://hermanek.bigbloger.lidovky.cz/c/86316/Zaostavame-v-diskriminaci-Romu.html