Stížnosti adresované zřizovateli nebo jiným orgánům, které buď mají (anebo dotyční stěžovatelé se domnívají, že mají), možnost zasáhnout nějak do dění v divadle, patřily, patří a nepochybně budou vždy patřit k divadelnímu folklóru, bez kterého by život v divadle byl šedivý a smutný asi jako kdybychom někdy v divadle dospěli do situace, kdy se herečky  vzájemně milují.

Na téhleté konkrétní záležitosti je zajímavý její průběh. Zaujala mě už prvá věta Zástupci odborových svazů se sešli s p. Rychnovským, aby ho informovali o fungování příspěvkové organizace Národní divadlo Brno.

V textu je napsáno, že zástupci se sešli s p. Rychnovským. Není uvedena jeho funkce náměstka primátora, ale celý materiál je opatřen razítky a podpisy, takže patrně měl oficiální charakter. Tady už se dostáváme do poněkud jiné roviny. Za léta mého působení v ředitelské funkci v Plzni a v Brně se nestalo, aby zástupci odborové organizace  projednávali fungování příspěvkové organizace, do jejíhož čela jsem byl jmenován s významným představitelem zřizovatele bez toho, aniž bych o tom byl informován já jako ředitel organizace.

Dokonce i v případě projednávání budoucnosti zpěvoherního souboru, který vyústil do jeho převedení pod správu Městského divadla, jsem byl vždy o jednáních zástupci souboru a eventuelně odborové organizace informován.

A tehdy se jednalo o záležitost velmi citlivou, protože
za a) dotyčným členům šlo do slova a do písmene o vlastní budoucnost,
za b) vzhledem k tomu že jsem v minulosti poměrně často (a někdy dokonce snad i úspěšně) spolupracoval se zpěvoherním souborem, vstupovaly do problému, chtě nechtě i osobní motivy.

Překvapilo mě tedy, že tentokráte došlo k patrně oficielní schůzce významného představitele města se zástupci odborů, na níž se mluvilo o jiných než ryze odborářských problémech (tj, obecné problémy finančního ohodnocení,  pracovních podmínek v organizací, pracovního prostředí atd.), bez vědomí ředitele organizace.

Dovolil jsem si trochu dát prostor své fantazii a začal jsem si představovat, jak by asi reagoval třebas ředitel  velkého zdravotnického zařízení zřizovaného krajem či městem, k němuž by přišla delegace odborářů, aby s ním projednávala fungování tohoto zařízení či jeho jednotlivých oddělení. Pak jsem si uvědomil, že jsem svou fantazii pustil příliš daleko a sám jsem se té bizarní představě zasmál.

Nyní k jednotlivým bodům

Konkurz na šéfa opery

Tomuto bodu poněkud nerozumím. Nevím, jakým způsobem dnes probíhají  výběrová řízení na vedoucí místa v organizaci  zřizované městem Brnem. V době mého ředitelování byla jasně vymezena pravidla, podle kterých ředitel vždy požádal zřizovatele, aby do komise jmenoval své zástupce, což se vždy dělo a považuji to za  samozřejmé. Požadavek na eliminaci nevhodných kandidátů také nechápu. Je přece zcela v moci toho, kdo výběrové řízená organizuje, provést je dvoukolově. Navíc už i u nás se zvolna dochází k závěru, který je běžně praktikován v zahraničí, že jsou osloveni  potenciální  kandidáti, kteří jeví předpoklady pro funkci, aby byl výběr co nejkvalitnější  a bylo dosaženo souladu s ambicemi uchazeče a požadavky instituce. A zásadně musím dodat, odborová organizace v tomto bodě o ničem nerozhoduje, bude-li ředitel chtít, jmenuje si do komise zástupce odborových organizací anebo je požádá o radu 

Překvapuje mne také apodiktické tvrzení o řadě šéfů, kteří Janáčkově opeře spíše ublížili. Pokud jsem zaslechl, byla naopak rezignace Tomáše Hanuse vnímána ze strany souboru jako nešťastný krok a soubor si přál jeho další setrvání  ve funkci.

Také nechápu, co má znamenat poznámka o důslednějším přihlédnutí k referencím na daného kandidáta z minulého působiště. Vždyť například šéf Kaňák byl ve své předchozí funkci šéfa opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích hodnocen vysoce pozitivně a rovněž působení Karla Drgače ve funkci ředitele Státní opery není rozhodně možné hodnotit negativně.

A neodpustím si poznámku na adresu šéfa Tomáše Šimerdy. Jeho působení ve funkci šéfa opery v žádném případě nebylo špatné, byť neustále musel čelit všemožným překážkám, když chtěl prosadit určité nutné změny. Udělal pitomost a udělal ji v nejméně vhodnou chvíli a na nejméně vhodném místě. Přesto si myslím, že řešení, které jsem tehdy v extrémních podmínkách japonského zájezdu zvolil a za které jsem  od zřizovatele a od pana primátora osobně obdržel absolutorium, bylo sice takticky správné, ale strategicky chybné.

Personální politika

Projednávání tohoto bodu takovýmto způsobem s čelným představitelem zřizovatele je naprosto scestné. Ředitel Dvořák zvolil zcela odlišný způsob vnitřní organizace vazeb v divadle, než jak tomu bylo dosud, na což má svaté právo. Pokud má odborová organizace určité připomínky, jež  mohou být legitimní, protože  reforma ředitele Dvořáka je velmi výrazná, je nutné tyto připomínky projednat s ním a s vedením divadla. Doslova jsem žasnul nad percentuelním vypočítáváním nepřítomnosti vedoucích pracovníků divadla na poradách u ředitele. Posuzovat a vyhodnocovat, jak jednotliví šéfové navštěvují  tyto porady, to je opravdu, ale opravdu pouze a jedině záležitost ředitele a odborům do toho opravdu, ale opravdu NIC NENÍ!

A opět poznámka, či tentokráte dvě poznámky k tomuto bodu na závěr.Bazírování na popisu pracovních činností pro šéfa souboru a jeho uložení do osobních spisů se snad ani nedá komentovat, pokud nechci devalvovat divadlo, jeho funkci a poslání na úroveň komunálního podniku města Brna. Druhá poznámka se týká analýzy a požadavku na snížení  pracovních míst v orchestru, ale k té se vrátím v tomto materiálu v jeho další části.

Umělecké působení šéfů a ředitele na vlastní organizaci.

Tento bod považuji za mimořádně zrůdný. V žádném případě nepřísluší odborové organizaci, aby posuzovala, kolik času věnují vedoucí pracovníci divadla činnosti v organizaci a po dobrém zvyku z minulosti statečně kádrovali své nadřízené. Bláhově jsem se domníval, že  těmto časům u nás již odzvonilo. Jak je vidět, tak nikoli.
Hodnotit  tyto aspekty činnosti vedoucích pracovníků je pouze a jedině v kompetenci zřizovatele, v případě posuzování jejich vlivu na kvalitu uměleckých výsledků samozřejmě může sehrát svou roli názor kritiky a především názor divácké veřejnosti, ale v žádném případě ne názor odborářů, jejichž funkce je zcela jiná. Opakuji, že názory v tomto odstavci vyslovené mě doslova ŠOKOVALY!!! Nemám co více bych k tomu řekl.

Znovu jsem popustil uzdu své fantazii a představoval jsem si, jak odboráří ve Wiener Staatsoper si berou na paškál Seiji Ozawu a počítají mu, kolik hodin stráví úřadováním v divadle, v Berlíně takhle propírají Sira Simoma Rattleho či Daniela Barenboima, v Mnichově Kenta Nagana, v MET Jamese Levina (dosaď si dle libosti ad infinitum) a tentokráte už mi nebylo ani k smíchu, ale k pláči, kam jsme se to v našem komplexy přetíženém moravském městečku dostali.

Umělecké zájezdy

Problematika uměleckých zájezdů je velice komplikovaná záležitost. Nesmíme zapomínat na jednu stránku věci,. Vždy se hovoří o tom, kolik divadlo na tom kterém zájezdu vydělalo, méně už se hovořilo a hovoří o tom, jaké jsou skutečné náklady na jejich realizaci ze strany divadla a poměr mezi nimi a dosaženým ekonomickým výsledkem pro zisk organizace. Je to jistě téma pro důkladnou a podrobnou diskusi, ale opět se jedná o diskusi mezi vedením divadla a umělci. Daleko spíše by zde ovšem mohly sehrávat svou roli Umělecké rady a poradní orgány ředitele a šéfů. Samozřejmě,  odbory mají právo uplatnit svůj názor, ale zde vždy z logiky věci převáží  důraz na ekonomickém přínosu pro každého jednotlivce.  Je jasné, že při současném stavu platového ohodnocení pracovníků divadla tento přínos není zanedbatelný, ale  na druhé straně je nutné si uvědomit, že systémově se jedná o výrazné reziduum reálsocialismu.
 
Rovněž odborům ani omylem nepřísluší hodnotit četnost a hodnotu služebních výjezdů ředitele organizace. To je zcela jednoznačně pouze v pravomoci zřizovatele. Úsměvná je poznámka „Souhlas k nim dává příslušný odbor Magistrátu, financuje je ale divadlo.“ Táži se, je odborovým funkcionářů divadla znám fakt, že Národní divadlo Brno je příspěvková organizace města Brna a tudiž i služební cesty  jeho zaměstnanců včetně ředitele jsou dotovány městem Brnem???

Finanční situace

Jistě, finanční situace zaměstnanců je špatná. Ale  položili si zástupci odborové organizace otázku, kde  má zřizovatel, tj. město Brno brát peníze na to, aby při četnosti organizací, jež zřizuje, mohlo pokrýt všechny neustále nerůstající požadavky? Uvědomují si, že Brno ve své kategorii měst disponuje zdaleka největším počtem příspěvkových organizací v oblasti tzv. živého umění na světě (to nepřeháním, to je fakt), které všechny jsou dotovány téměř výhradně z jediného zdroje, tj. z peněz města Brna?

Uvědomují si  stěžovatelé, že Národní divadlo v Brně obhospodařuje dvě z největších divadelních budov v České republice a kolik stojí provozní náklady na tyto budovy (a to se ještě připravuje výstavba dalšího velkého objektu, Janáčkova kulturního centra)?

Uvědomují si fakt, že kdyby v této situaci  zavedlo vedení Národního divadla Brno cenu vstupného, alespoň poněkud se přibližující výši běžné v našich sousedních státech, musel by kvalitní lístek na operní představení stát kolem tisícovky, na balet s orchestrem či na symfonický koncert někde mezi šesti až osmi stovkami a na baletní představení bez orchestru či činohru mezi pěti a šesti stovkami? Kdo by nám za této situace chodil nejen na Janáčka, k němuž se sice v Brně hrdě hlásíme, ale moc na něj nechodíme, ale i na ikonu brněnského divadelního života, na Nabucca???

A město Brno zatím nehýří masou podnikatelů, kteří by si kladli za cíl horentními sumami podporovat moderní operu, do kteréžto kategorie si dovolím započítat i Leoše Janáčka.

V představách části uměleckých pracovníků neustále žijí představy tzv. „osmašedesátníků“, které se celkem logicky a pochopitelně občas projevují i ve vyjádřeních některých významných představitelé brněnské kultury a umění starší generace. Je to teorie, která se sice zjednodušeně, ale dosti přesně dá vměstnat do věty „my si řekneme o peníze, vy nám je dáte a nebudete nám do toho mluvit“. Samozřejmě, to je v pořádku, ale množství peněz může být pouze takové, jaké si ten, kdo je poskytuje (stát, region, město, obec,, soukromník) může dovolit. Ale proč by to mělo být jiné v kultuře, když je to stejné ve zdravotnictví, školství a v dalších odvětvích našeho života.

Zde se dovolím vrátit k jednomu z předchozích bodů, v němž se hovoří o návrhu na snížení počtu členů orchestru.Bohužel, tento návrh je logický. Počty členů kolektivních těles se určily v dobách, kdy „na penězích, které se vydávaly z veřejných prostředků tolik nezáleželo“ a navíc v dobách, kdy jednotlivé soubory odehrávaly mnohem větší počet představení a větší počet premiér než je tomu nyní.Srovnejme si, stavy pracovníků v činohře tenkrát a dnes. V kolektivních tělesech se nic nezměnilo. Takováto úvaha je tedy na místě.
Vyjímám z toho balet, kde by naopak mělo být uděláno vše pro to, aby jeho jedinečné postavení mezi baletními soubory v České republice bylo soustavně posilováno a to samozřejmě především z důvodů umělecké prestiže a  dále pak z faktu, že jeviště Janáčkova divadla a Státní opery Praha (až tam opraví podlahu) jsou jedinými českými reprezentativními scénami pro tzv. „velký balet“.
  .
Vytíženost členů kolektivních těles na zahraničních scénách je ,mnohem vyšší, což mohu doložit na desítkách prověřených příkladů. Bruvcknerův orchestr v Linci (letošním Evropském městě kultury) zabezpečuje koncertní cykly v Brucknerhausu, jezdí na četné zahraniční zájezdy a  doprovází veškerá operní, operetní a baletní představení, dokonce i představení tzv. klasických muzikálů. Počet členů je cca 110.

Orchestr curyšského Opernhausu (rovněž zhruba stodesetičlenný)  odehrál nebo ještě odehraje v probíhající sezóně celkem 258 produkcí. Orchestr v sezóně nastudoval 12 operních premiér (z toho jedna klasická opereta), dvě baletní premiéry s orchestrem a sedm symfonických koncertů. V reprizách participoval na dalších 23 operních inscenacích (z toho jedna klasická opereta) a dvou inscenacích baletních s doprovodem orchestru. Dále ještě participoval na dvou inscenacích tzv. dětských oper..

Prostranství před divadlem

Ano, prostranství před Janáčkovým divadlem je takové jaké je. Ale divadelní odbory dobře vědí, (sám jsem je v době svého působení několikrát informoval), že řešení takto zanedbaného prostoru je odvislé od celkového řešení  včetně plánovaného vybudování podzemních garáží a není ani zdaleka v možnostech a kompetenci divadla.  Zde tedy jistě bylo zcela namístě postěžovat si náměstkovi primátora.

Pokud je mi známo, mělo právě v probíhajících měsících probíhat komplexní stavební řešení prostoru včetně všech rekonstrukčních prací v Janáčkově divadle, což by znamenalo jeho odstavení z provozu, na které byl plánovaný termín počátek května 2009 – říjen 2010. Tento záměr byl změněn a plně chápu důvody, které vedly k tomu, že ke změně došlo. (Osobně se nicméně domnívám, že původní řešení by bylo z hlediska provozu divadla momentálně náročnější, ale výhledově rychlejší, ale to je soukromý názor soukromé osoby, je ta tak, jak to je.)

Pokud se týče požadavku na soustavný dohled městské policie, domnívám se, že pokud prostor nebude důstojně upraven, nepomůže mu ani četa ozbrojenců. Ale opět se jedná o soukromý názor soukromé osoby.

Pokud se týče celkového názoru na materiál předložený zástupci odborových svazů, plně souhlasím se stanoviskem, jež ve svém otevřeném dopise Primátorovi města Brna vyjádřil  pan Ivan Lisický.
Obdobně jako on i já v tom cítím závan někdejšího požadavku, který byl na odbory kladen v bývalém režimu, aby se spolupodílely na řízení podniku, což byl v podmínkách reálsocialismu samozřejmě pustý blábol, ale v našich specifických podmínkách si to mnozí přeložili do věty „mluvit do všeho (vyjádřil bych to jadrněji, ale už jsem si nadělal dost nepřátel) a za nic nenést zodpovědnost“.

A tak skončím příslovím: DRŽ SE ŠEVČE, SVÉHO KOPYTA!

V Brně dne 25. května 2009.                                             Mojmír Weimann