Tento můj článek je reakcí na článek pana kolegy blogera Novotného. Tak trochu se v něm p. Novotný pustil do všech, kdo neemigrovali. Pokusím se vyložit, jak jeho článek chápu…  

Pan Novotný se ve svém článku zmiňuje o tom, že paměť těch, co odešli za hranice je jiná, než nás, co jsme zůstali zbaběle trčet za ostnatými dráty. Když si dovolím kolegu Novotného citovat, tak doslova píše i toto -,,Zajímaým fenoménem je přesvědčení té spodiny, že Cech či Slovák nemůže být nikde štastný než tam kde žijou oni a proto den co den brečí do polštářů“.

No, nevím, ale můj táta nikdy do polštáře nebrečel. Byl a je, to normální chlap, co měl ženu, dva syny a práci, která ho bavila. Měl partu kamarádů, se kterými naše rodina trávila každý víkend na chatě v trampské osadě a byli jsme normálně, lidsky šťastní.

Můj táta nikdy nebyl ve Straně, když bylo něco, čemu se říkalo ,,směna národní fronty – pro ty, kteří to už napamatujou, šlo o jakési „dobrovolné“ pracovní soboty, kdy se zveleboval socialismus, tak jsme celá rodina na to házeli bobek a jeli jsme zase klidně na chatu. Že jsem měl kvůli tomu potom ve škole zle a dokonce, když jsem tvrdě stál za tím, že jde přeci o „dobrovolnou“ akci, tak i dvojku z chování v osmé třídě, kdy to byl docela průser?

„No bóže“, řekl mi tehdy táta – „na tuhle dvojku jsem chlape hrdej a ty buď taky…“

Ani můj táta, ani máma, ani já, nebo brácha jsme netoužili po tom, žít někde jinde. Nikdo z naší rodiny neměl politické ambice, nikdo neměl potřebu shánět samizdaty, prostě jsme normálně žili tak, jako žila spousta jiných lidí.

Nehrbili jsme se, ale ani jsme necítili, že by nám někdo hrozil utržením hlavy.

Jsem přesvědčený, že takhle žila naprostá většina našeho národa. Lidi se starali o své vlastní životy, o své děti, rodiny a přátele. Žijeme jen jednou a je na každém, aby si vybral, jak svůj život stráví. Pokud někdo cítil, že tady nemůže žít – tak fajn, když se mu to povedlo a dostal se ven, budiž mu to přáno.

Pokud ale někdo tu touhu necítil, protože prostě každý člověk a jeho ambice jsou jiné, tak také fajn.

Kde je nějaký problém?

Fascinuje mě, když se objeví někdo, kdo mi začne vykládat, jaká jsme tupá ovce, spodina a součást lůzy, když mě osud nezavál tam, kam toho osvíceného, který má zřejmě morální kredit od pána boha k tomu, aby soudil, špinil a moralizoval.

Jedna moje blízká příbuzná emigrovala do Kanady. Bylo to v době, kdy jsem byl zrovna na vojně. Protože si kontrášové (Vojenská kontrarozvědka) nemohli něco takového nechat ujít, tak jsem strávil díky tomu pěkných pár hodin v rozhovoru, bez kterého bych se určitě obešel. Přiznám se, že jsem tehdy onu příbuznou tak trochu proklínal. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a jak je to dnes?

Protože to je normální, pracovitá ženská, která má normálního a pracovitého chlapa, tak se v Kanadě uchytila v oděvním průmyslu a normálně se k nám, vlastně k sobě domů, občas přijede podívat. Na nic si nestěžuje, neskučí, jak to měla těžké a nikoho nenazývá lůzou. Chápe ona i my ostatní, že tehdy šlo o její svobodnou volbu a nikdo z nás to už dnes neřeší. Vidíme se rádi a není problému, který by mezi námi stál.

Nechápu, proč mají někteří emigranti neustálou potřebu zdůrazňovat, jak museli oni zabrat a jak jsme si my doma zatím váleli šunky v socialistickém blahu. Když to řeknu natvrdo, tak mně je úplně u prdele, čím jste vy, emigranti, museli tam někde venku projít. Byla to vaše volba, tak si nestěžujte.

Řada z vás se dostala po, řekněme, pokusu o návrat do staré vlasti, do určitých problémů. To je, pokud vím, případ i pana Novotného, autora článku, na který reaguji. Kdo ale ty problémy skutečně zavinil? Kdo nutil některé z emigrantů, aby se pouštěli do aktivit, které smrděly na sto honů…?

Nikdo!

Byla to jejich volba a tak ať si nestěžují. Ať si klidně žijí tam, kam je jejich srdce kdysi táhla, ale ať se neodvažují plivat na ty, jako je můj táta – na ty, kdož měli odvahu zůstat a žít tady. Kdyby tady totiž lidé, jako je můj táta, jako byla moje máma a další miliony lidí, nezůstali, tak už by naše země vůbec neexistovala.

Není nic snadnějšího, než někoho urazit. Slova jako lůza, spodina a primitivové urážkami jsou. Pokud nás, kdo žijeme v České republice, někdo takhle vidí, tak nebude problém v nás všech, ale v něm…

 
http://vladimirkroupa.blog.idnes.cz/c/149461/Kdo-neni-emigrant-je-luza-primitiv-a-spodina.html