Zrovna dneska mi není nejlíp. Věci se hýbou kupředu jen s vypětím všech sil, venku je čtyřicet stupňů a já mám k tomu všemu chřipku. Hongkong je rozpálený jako pánev a já nemám sebemenší chuť se vydat do ulic nebo se třeba jen hýbat.
Zrovna dneska mi není nejlíp. Věci se hýbou kupředu jen s vypětím všech sil, venku je čtyřicet stupňů a já mám k tomu všemu chřipku. Hongkong je rozpálený jako pánev a já nemám sebemenší chuť se vydat do ulic nebo se třeba jen hýbat.
Čeká mě dlouhá cesta domů, ze který se mi zvedá kufr, a až přijedu nezastavím se, protože všechno už má zpoždění a je třeba dohnat ztracený čas. Další přechozená nemoc, další zářez, který se mi jednou vrátí. Jsou chvíle, kdy si budete říkat, proč to všechno vlastně děláte. Dny, kdy vám bude zrovna zle a nebudete mít vůli a chuť něco takového opakovat.
Pravda je, že před třemi dny jsem bydlel v hotelu, který byl vrcholem přepychu a mamonu. Užíval jsem si každej den, kterej jsem musel v Číně strávit, a i přesto, že pracovně se mi zrovna nedařilo pohnout věcmi směrem vpřed, nepřipouštěl jsem si to. Když má člověk dobré zázemí, věci se řeší mnohem jednodušeji a lépe. Je to jen psychologická hranice, ale funguje perfektně.
Můj svět je pořád na cestě. Tak žiju. Poznávám nová místa a jeden den piju dvanáctiletou skotskou a druhej nemám ani na vodu a bydlím v díře, do který byste se báli dát i brambory. Je mi to jedno, takhle mi to vyhovuje a pokaždé si uvědomím, jak je majetek zbytečný a hloupý. Jak jsou prachy pomíjívé a všechna ta pozlátka nablejskaných aut lživá. Po těch letech je mi bližší, když si sednu někde na opuštěný pláži na písek a nepotřebuju kolem sebe porcelán a slunečníky. Je to hloupost a lidský pokrytectví, který ničí tenhle svět. Vždycky jsem chtěl být bohatý a slavný, abych si mohl dovolit všechno, co chci, a dělat si to, co chci. Abych měl konečně to, po čem jsem toužil. Prachy, ženský a podělaný Porsche. Směju se pokaždé, když se zamyslím tímhle směrem. Lidi dokážou bejt tak debilní, jak jen to jejich mozek dovolí.
Píšu už nějakej ten pátek. Baví mě to a naplňuje. Nikdy bych to neřekl, ale je to tak. A baví mě zůstávat nezávislý a neplavat proudem, který někdo nadiktoval. Dělám si to, co chci, a to, co mě baví. Cestuju po celým světě a je mi jedno, jestli tam budu mít co jíst nebo jestli to zrovna vyjde tak, že se budu válet u bazénu s modelkama. Nějak to dopadne. Dělám to, co mě baví, a jsem za to neskutečně vděčný. Ale to pořád ještě není to, co dává mým úspěchům smysl. Nedávno mi přišel e-mail. Psal mi pán, kterého jsem v životě neviděl, který už je v letech a který moje články čte. Psal mi o tom, že se mu moje texty líbí a že je rád, když se objeví nový. Psal mi, že si je tiskne, protože si je chce uchovat. A psal mi, že je četl svojí mamince, která ležela v nemocnici s rakovinou a že i díky tomu, že se u mých textů zasmála, se jí povedlo tuhle nemoc překonat. Přečetl jsem si to tenkrát tuším v Šanghaji na letišti. Stál jsem tam uprostřed obřího světa a snažil se nadechnout. Tohle je jediná věc, která na úspěchu stojí za to. Aspoň pro mě. A jsem tomu pánovi dodnes vděčný.
http://www.zrozeniprouspech.cz/rudolf-havlik/jaka-je-mena-uspechu