Státního svátku využívají politici všeho druhu k projevům, které se skutečnou státností a vlastenectvím mají mnohdy pramálo společného. Mám pro Vás dnes jeden unikát, místo ohraných korektních řečí o svobodě a demokracii.

Tohle je pro mě osobně projev, který všechny ostatní bezpečně zastíní. Snad právě proto ho, na rozdíl od všech jiných, nikde nenajdete a já jsem si musel pustit záznam, abych ho pro dnešní článek celý přepsal.

Jeho autorkou je dáma, paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu. Pronesla ho v Pantheónu Národního muzea u příležitosti 92. výročí české státnosti. Předesílám, že tento projev byl drtivou většinou účastníků, složených převážně z lidí, kteří se v relativně vzdálené minulosti zasloužili o to, že stát ještě máme, odměněn bouřlivým aplausem, zatímco například předseda Ústavního soudu ČR Rychetský tlesk asi dvakrát (v roce 2009 při projevu téže dámy netleskal vůbec), ministr vnitra John, ministr obrany Vondra, ale i předseda senátu Sobotka, tleskali velmi decentně, jakoby jen ze zdvořilosti a z důvodu přítomnosti televizních kamer...

„Vážený pane předsedo senátu, vážená paní předsedkyně sněmovny, vážený pane místopředsedo vlády, vážení páni ministři, vzácní hosté, dámy a pánové, sestry a bratři.

Dnes vzpomínáme již devadesáté druhé výročí samostatné Československé republiky. Já chápu, že nadšení z jejího vzniku vyvěralo a život píše zcela jiný scénář. To však neznamená, že by měl mít někdo právo znevažovat její existenci. Když pominu fakt, že za její samostatnost a demokracii, která byla Československé republice dána do vínku, položilo život na 360 tisíc občanů této země, a to bez rozdílu politické příslušnosti, vyznání a vzdělání, nikdo nedostal takový mandát, aby na této skutečnosti něco měnil. Konečně i rozdělení původní republiky bylo právně pochybené. Občanů obou jejich částí se totiž na názor nikdo neptal. A pominu i ty, kteří se o to nejvíce zasloužili. Faktem je, že dnes je již situace přeci jen jiná. Od rozdělení uplynul čas a všichni jsme si na novou skutečnost zvykli. Ale to neznamená, že je to ku prospěchu obou národů. Ono totiž stále platí, že v jednotě je síla a mnoho problémů by se nevyskytlo, kdybychom byli jedním státem. To však není důvodem mého projevu.

Přichází čas, kdy je potřeba se postavit skutečnosti čelem a zaujmout rozhodné stanovisko. Dnes již nám nepomohou nostalgické návraty do minulosti, stejně jako zahleděnost za obzory obyčejného všedního dne, které tvoří většinu našich životů. Svaz (pozn.: bojovníků za svobodu) ušel za poslední roky velký kus cesty. Všichni víme, že ta naše cesta je větším dílem bohužel za námi. Ale stále jsme ještě tady. Máme a musíme oč usilovat, za co bojovat, ochraňovat historickou pravdu. Musíme pokračovat v práci, kterou nám zde zanechali naši rodiče, naši příbuzní, naši bratři a setry, naši kamarádi. Proto se pozastavujeme se vší rozhodností nad skutečností, že se v dnešní době zachází jak se zachází s existencí tohoto státu. Česká televize, placená z poplatků občanů, došla dokonce tak daleko, že uvádí pořady nejen znevažující státnost, ale dokonce nabádá i k její likvidaci. Jak jinak si totiž vysvětlit pořady typu Československo, jako jedna ze zemí Spolkové republiky Německo. To prosím není vtip. To je skutečnost. Moje zkušenost, se kterou jsem měla možnost se seznámit. Takových pořadů bychom našli více. Tento byl pouze nejjasněji formulován. Ve veřejnoprávní televizi se neměl nikdy objevit. Její úloha přece musí být docela jiná. Má vést k prohlubování české státnosti a odkazu prvního a druhého odboje. Ani v této úloze však česká televize neobstála. Načasovaný pořad Zabíjení po česku, je toho důkazem. Ještě horší je fakt, že televizní umělci se těší z ceny, kterou jim za tento pořad udělila německá nadace Centrum proti vyhánění. Ne odsun, ale vyhánění.

Za vážné však v této souvislosti pokládám fakt, že naše politická sféra zůstala k těmto excesům zcela klidná. Nevidí, či nechce vidět nebezpečí z toho plynoucí. 28. říjen je svátkem české státnosti. Na všech úrovních se setkávají politici s občany a vzpomínají na hrdiny, kteří nám samostatnost vybojovali. Nebylo by však dobré zůstat jen u slov. I naše politická sféra by měla konečně promluvit nahlas a statečně se postavit proti útokům na samostatnost České republiky, ať z domova, či z ciziny. To totiž nemá nic společného s omezením demokracie. To musí mít vždy své mantinely. To by si měli uvědomit právě politici a nesvádět své mlčení právě na tento fenomén.

28. října s hlubokou úctou vzpomínáme otce zakladatele, ale především čestného a dobrého člověka, prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garriqua Masaryka. Právě v jeho rodině zazněly věty, které stále připomínáme, a které bychom si všichni měli vepsat do svých srdcí. Bez národní hrdosti ztrácí každý národ svojí identitu. Lhostejnost k vlastním dějinám by se mohla proměnit v lhostejnost k vlastní národní existenci.

Děkuji Vám za pochopení a za účast.“

Výše uvedený projev byl pro mě osobně nejsilnějším z těch, které byly včera proneseny. Ponechám ho v úctě bez jakéhokoli dalšího komentáře. Připojím k nim jen jiná slova, která tatáž autorka pronesla v roce 2009 na adresu českých politiků: „Těžko najdeme ve světě pokornější lokaje, než jsme my. Státnost a zájmy občanů ať jdou k čertu, hlavně, když to nese peníze.“ Tesat do kamene…

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/161505/Den-ceske-statnosti-Tak-tenhle-projev-stoji-za-to.html