Baronka Ashtonová považuje za zbytečné upřednostňovat cenu limuzín před bezpečností. Já se domnívám, že zbytečná je celá Evropská služba pro vnější činnost, 7000 tisíc diplomatů i baronka Ashtonová.
Baronka Ashtonová považuje za zbytečné upřednostňovat cenu limuzín před bezpečností. Já se domnívám, že zbytečná je celá Evropská služba pro vnější činnost, 7000 tisíc diplomatů i baronka Ashtonová.
V České republice máme takový zvyk. Jednotlivé ambasády jsou většinou obsazovány bývalými politiky, které voliči už nechtěli ve sněmovně nebo senátu vidět, ale rodné politické strany cítily potřebu se jim tímto diplomatickým postem odměnit. Nejinak je tomu v případě, že tento model přesunete o patro výš, do Bruselu. Hospodářská krize i výdobytky moderních technologií se Bruselskému aparátu vyhýbají jako čert kříži. Alespoň tak na mě působí situace v souvislosti s dalším nesmyslným utrácením peněz daňových poplatníků členských států Unie. Evropská služba pro vnější činnost má roční rozpočet v přepočtu ve výši přibližně 229 miliard korun. Mezi destinace, kde tento úřad vidí prospěšnost unijního zastoupení, patří například Vanuatu (6 diplomatů), Barbados v Karibiku (46 diplomatů), Papua Nová Guinea (27 diplomatů), Ukrajina (96 diplomatů), Vietnam (50 diplomatů), nebo i státy jako Senegal, Uganda, Botswana, Gabon, Čad, Pákistán, Libanon či Bangladéš.
Dokázal jsem pochopit existenci ambasád v době, kdy mobilní telefony a internet byly ústředním tématem románů scifi a cesta letadlem byla sázkou do životní loterie. Dnes považuji ambasády za přežitek, který slouží akorát tak pro odčerpávání dalších peněz ze státního rozpočtu, pohodlí vysloužilých politiků a jejich rodin a sjednávání soukromých kšeftů v regionu pro své přátele z oblasti byznysu. OK, ponechme je (jako národní stát) pro nějaké rychlé reakce ještě v takových státech, které jsou skutečně nejvýznamnějšími hospodářskými partnery, ale nikde jinde, natož ve státech, kam dojede každý úředník ministerstva zahraničí do pěti hodin autem. To, co však předvádí Evropská unie se svými novými sedmi tisíci byrokratů, kdy v poměru na hlavu k rozpočtu úřadu stojí každý jeden z nich ročně 32,7 milionu korun, přičemž jmenováni budou na osm let, to je opravdu silná káva. Blíží se konec roku a je prostě nutné utratit peníze z rozpočtu úřadu. Jen 150 obrněných limuzín pro vyslance unijních myšlenek do světa bude stát 56,3 milionu USD. Občané EU prý mohou být klidní neboť je v tom i čtyřletý servis a doprava na místo určení... (pozn.: Když byla baronka Ashtonová prvních 100 dnů ve funkci, jeden z prvních jejích návrhů smětem k Unii byl „kupte mi letadlo, stihnu toho mnohem víc“. Špenělský diplomat pak tento požadavek obhajoval slovy: „Ashtonová hraje stejnou ligu, jako americká šéfka diplomacie Hillary Clintonová nebo ruský ministr zahraničí, a její letadlo by tak nebyl zbytečný luxus, ale otázka přežití...“. Škoda, že si z bruselské kanceláře nevšiml, že o té „lize“ a účasti Ashtonové (ale i Hermana van Rompuye) v ní mají Amerika i Rusko dlouhodobě zcela jiné mínění.)
V České republice máme stále ještě velký počet státních podniků, organizací a institucí, kam jsou odkládáni ti z politicky loajálních, které lidé už ve volbách nechtěli. A my, místo toho, abychom se primárně starali o skutečné zefektivnění a úspory, se našimi penězi účastníme tak bizardního projektu, jakým Evropský útvar pro vnější činnost je. Stejně jako všechny unijní dokumenty, kterými je zakládán nějaký nový úřad, i v tomto případě se nese obsah duchem doby nám tak známé, kterou si státy západně od nás neprožily. Dočteme se, že „Evropská služba pro vnější činnost má zásadní význam, neboť mají-li být vnější vztahy Unie soudržnější a účinnější, musí být zvýšen jejich profil.“ Nebo že „Význam Evropské unie jako globálního aktéra v posledních desetiletích vzrostl a je třeba nového přístupu, má-li EU jednat kolektivně a řešit celosvětové problémy soudržným, důsledným a účinným způsobem.“ Bez zajímavosti jistě není ani způsob obsazování postů v tomto útvaru. „Jmenování probíhají na základě zásluh, odborných znalostí a odborné způsobilosti, ve vhodném a vyváženém počtu z řad Komise, Rady a vnitrostátních diplomatických služeb.“
Když si vyhodnotíme výše uvedená fakta, pak je velmi snadno pochopitelné, proč vrcholní politici v České republice vznik tohoto útvaru podporují a obhajují. V rámci úspor státního rozpočtu totiž náš stát postupně ruší některé ambasády, čímž se zúží prostor pro odměňování těch loajálních a zejména „zasloužilých“ politiků. Vyskočíme někdy z tohoto vlaku? Dost toho, že se u nás ministrem zahraničí mohl stát Jan Kavan a diplomaty našeho státu i tací, jako například Karel Kühnl, Jaroslav Bašta, Jana Hybášková, nebo do diplomacie se teprve chystající Cyril Svoboda. Co závěrem? Další z mých oblíbených citátů. Tentokrát je jeho autorem papež Jan Pavel II.:
„Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost statních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.“