Když vyhodíte do vzduchu bumerang a nejste obeznámení s faktem, že působením fyzikálních sil se bumerang letící po obloukové dráze vrátí zpět, může vás při návratu zasáhnout přímo mezi oči.
To se s nejvyšší pravděpodobností stalo právě nyní generálnímu řediteli České televize Jiřímu Janečkovi, který byl jedním z hlavních aktérů televizní revoluce před deseti léty.
Janeček se rozhodně nemusí obávat, že by na základě otevřeného dopisu „osobností“ představitelům politických stran mohl být odvolán ze své funkce. Tak jako před deseti lety, ani nyní se nejedná o něho. Jeho reakce se zveřejnovaním honorářů není motivovaná strachem o sesli. Prozrazuje pouze pocit ublíženosti, kterému mohl lehce předejít, kdyby se vůči „spolubojovníkům za svobodu slova“ nechoval oportunisticky a systematicky začal instituci k větší transparentnosti měnit hned po svém nástupu do funkce. Nebyl by nyní podezírán, že tak činí ze msty. Doposud však odmítal pod mantrou „ obchodního tajemství“ všechny žádosti o zveřejnění nákladů na pořady vyráběné externě, čímž vlastně přispíval k tichému distribuování veřejných peněz mezi soukromé subjekty, jimiž bezesporu všichni ti „morálně“ pohoršení umělci jsou. Pokud se kdykoliv v minulosti opíral o naději, že je jedním z nich a věděl, že k zacpání jejich úst stačí přisypat, dnes to rozhodně neplatí. Po deseti letech od televizní krize je velmi příhodná situace k dosažení mnohem lepšího sousta, než jim může Janeček nabídnout.
Oč jde našim umělcům?
Všimněte si, že politická situace je velmi podobná té před lety. Velmi oslabená vnitřními spory je ODS. V roce 1997 přešla po tzv. „sarajevském atentátu“ část členů ODS k Unií svobody. Podotýkám, že část velmi malá a ODS byla mnohem homogennější než dnes, kdy sice naoko strana vypadá jednotně, ale proces rozkladu započatý otcem zakladatelem Václavem Klausem po krajských volbách 2008, úspěšně pokračuje. Bývalé členy ODS, kteří nebyli uspokojeni žádnou funkcí a ztratili naději na návrat do vysoké politiky v rámci struktur ODS, můžeme najít ve všech nově vzniklých stranách. Pochopitelně s populistickým heslem „návrat ke kořenům a ideje především“.
Ani ČSSD není zrovna v nejlepší politické kondici a oslabují jí vnitrostranické boje o předsedu a o vliv ve straně, takže se lehce můžeme dočkat toho, že v případě jakékoliv krize, může dojít nejen k přeskupení politických sil, ale i k vytváření nových koalic, jako v roce 2000/01, kdy sice vládla ČSSD na základě tzv. opoziční smlouvy, ale ve skutečnosti od televizní krize vládla větší část sociálních demokratů s lidovci a unionisty, čemuž se premiér Miloš Zeman /po několika málo neúspěšných pokusech stav zvrátit/ přestal bránit. Když viděl že ztrácí vliv, stále více hovořil o svém odchodu a stále častěji jezdil objímat stromy na Vysočinu.
Podobná politická formace je v podstatě ve sněmovně i dnes. V podstatě je totožná i situace hospodářská. Po Klausových balíčcích se pečlivě zvažovalo, které výdaje jsou nezbytné a dnešní reformní a úsporné úsilí vlády dává tušit, že i nyní budou některé výdaje považovány za zbytné. Strach ze ztráty poměrně lukrativních příjmů je zde na místě a když se podíváme na seznam petentů, většina z nich je na veřejnoprávních příjmech přímo existenčně závislá.
Ale starost o živobytí je pouze jeden z faktorů, který aktivizoval tyto intelektuálské populisty k akci. Prioritní je politická situace ve které si petenti mohou vynutit změnu zákona o ČT . Pochopitelně, že jim nejde o instituci veřejné služby. Se změnou zákona totiž musí dojít i k nové volbě Rady ČT a pokud si už nevydupou tzv. rakouský model, ale třeba jen drobné kosmetické úpravy, docílí alespoň převolení mediálních rad, k čemuž při změně zákona dochází bez ohledu na funkční období současné rady. Dnes tam totiž nikoho ze svých Koháků, Tániček Fischerových, Karásků, Grygarů a dalších „morálních osobností“ nemají, a dovolba třetiny členů někdy za dva roky je nemůže uspokojit. Minulost nás dostatečně přesvědčila o tom, že pokud tam měli takříkajíc „ svého člověka“, kterého nominovala US nebo lidovci, docela dobře překonali i svůj odpor k partajím a nevadil jim ani bývalý aparátčík Muller. To je jejich hlavní zájem a bude opravdu zajímavé sledovat, jak se který z politiků k jejich nejnovější iniciativě vyjádří.
10 let uběhlo od televizní krize. Lidové noviny už ani nepředstírají, že se jednalo především o politickou událost a svou vzpomínku uvozují větou „Krize v ČT před deseti lety se stala symbolem revolty proti tehdejší opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS, která vyhnala do ulic desetitisíce lidí.“ Spousta aktérů se dnes ke svému angažmá nehlásí, spousta se jen tiše stydí. Jsou však i takoví, kteří své televizní hrdinství staví na piedestál.
Pojďme si připomenout hlavní protagonisty a děje. Bude zajímavé sledovat jejich osudy s desetiletým odstupem a snažit se zasadit do kontextu některé jevy, které nebyly tak docela zřejmé, a které teprve postupem času a ve spojitosti s dalšími událostmi dostaly poměrně zřetelné obrysy.
V průběhu následujících týdnů si událostí před deseti léty můžete připomenout zde na Virtually. Myslím, že zcela nejlepší bude začít od konce. Předkládám vám zde zprávu Helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group), kterou pro Britské listy přeložil pan Jan Čulík a která se v médiích v době svého vzniku nedočkala žádné odezvy. V té době ještě novináři nepsali, že krize byla symbolem revolty proti opoziční smlouvě, ale hrdinným bojem televizních pracovníků za svobodu slova.
Je poměrně dobré si připomenout, jak televizní krizi viděl zevnitř instituce Nikolaj Savický, tehdejší analytik ČT. Pokusím se ho oslovit s otázkou, zda s odstupem let nahlíží na krizi stejně, nebo zda v něčem svůj názor přehodnotil.
Za výstižnou a o tehdejších poměrech v ČT vypovídající pokládám polemiku režiséra Jiřího Svobody s Nikolajem Savickým.
Dobře si tyto texty prostudujte. Budu vám vyprávět příběh. Příběh, jehož děj není veselý a jak se jeví, jehož konec je v nedohlednu.
http://virtually.cz/journal/?q=node/2290