Jiří Dienstbier aneb Raději prošvihnu příležitost moudře mlčet!
Známý spisovatel to už kdysi popsal: Když tak čtu všechna ta smuteční oznámení, pochopil jsem, proč je ten náš svět tak špatný. Vždyť umírají výhradně jen samí skvělí lidé…
Také jsem ještě doposud nečetl parte, v kterém by se vyskytovaly výrazy typu pokrytec, zloděj, podvodník, grázl. Ti zřejmě neumírají a proto to na tom světě vypadá tak , jak to vypadá…
Rozumím tomu, žánru nekrologů. Říká se tomu etika, slušnost - tahle sofistikovaná forma pokrytectví už celá staletí patří k naší civilizaci. Nemyslím si, že zrovna nekrology mají sloužit coby komplexní hodnocení člověka, který právě ukončil svou pozemskou misi, ale na druhé straně, nic by se nemělo přehánět i když jde o dávný rituál...
Také v souvislosti s úmrtím Jiřího Dienstbiera se pochopitelně hned vyrojilo spousty krásných vzpomínek a působivých slov. Z drtivé většiny těch povrchních nekrologů bylo možné nabýt dojem, že Jiří Dienstbier se narodil jako disident v kotelně a nakonec to pohádkově dotáhl až na celosvětově uznávaného politika. Nic víc, nic míň!
Nesdílím ale to všeobecné nadšení.Při vším respektu, Jiří Dienstbier měl i své stinné etapy života. Dokonce jsem v poslední době nabyl takový nepříjemný pocit, že se do značné míry myšlenkově znovu vracel do dob svého mládí - ke svým původním komunistickým ideálům
Možná to je jen povrchní pohled, mizerná úvaha, ale i tohle patří do mozaiky mých vzpomínek na člověka, který mi nikdy nebyl lhostejný…






