Rada ČT: Banda lůzrů a nýmandů

Nevyhověla ani odborářům sdruženým v profesním svazu Fites a generálního ředitele Janečka neodvolala.

Podobný názor na mediální rady jako má Kasl, zastává tu a tam celá kulturně mediální fronta.  Ta občasnost je daná  hlavně tím, zda v Radě zrovna sedí nebo nesedí někdo z řetězce kamarádů a známých. Vzhledem k tomu, že v současné radě nezasedá ani podřimující Kohák ani mediální odborník Voráč, ba dokonce nikdo z pražské kulturně mediální fronty, je aktivita na tomto poli poněkud zvýšená.

Jaká je tedy Rada ČT a jaká je v současnosti Česká televize?

Rada ČT je volený kolektivní orgán, jehož  kvalita je srovnatelná s každým jiným takto vniklým správním nebo dozorčím tělesem. I v Parlamentu najdeme mezi vysoce kvalitními a fundovanými osobami  „lůzry“, kteří v poslaneckých lavicích nikdy neměli usednout. Pokud nemáme alespoň elementární znalosti o mediální legislativě a kompetencích radních, bude náš laický pohled vždy ovlivněn sympatiemi a antipatiemi k jednotlivým osobám nebo tím, co si přečteme v novinách. Pokud však znalosti máme jen o řád vyšší než naši žurnalisté, což rozhodně není nepřekonatelná meta ( v období televizní krize např. moderátor Petr Šimůnek ani netušil, že RRTV není totéž co Rada ČT), a pokud budeme věcně a bez předsudků posuzovat skutečné působení jednotlivých radních, je mnohem snazší než dříve udělat si názor, neboť jednání rady je dnes veřejné.

 Je tedy Rada ČT bandou lůzrů, kteří se jinde nechytí? Přijmeme-li Kaslovou generalizaci, měli bychom dodat, že  pravděpodobně nejsou o nic většími „lůzry“ než jeho manželka, pro jejíž nadaci Ferdinanda Peroutky Kasl /v době kdy byl primátorem Prahy/ naháněl sponzory a jejíž občanské uvědomění, kdy vydávala internetové noviny (s fundovanými komentáři z MF Dnes právě vyhozeného Leschtiny) Media report, skončilo zároveň s jeho primátorskou funkcí a tím i penězovodem do nadace.

Musím se přiznat, že nebýt iniciativy umělců a všech těch profesních organizací, asi bych se neodhodlala znovu se vrátit k problémům ČT. Nikoli kvůli veřejnoprávní instituci samotné, ale kvůli politikům, kteří mne znechutili, neboť o skutečně systémové řešení instituce nejeví zájem a každý vzniklý problém využívají k sebepropagaci a vlastnímu zviditelnění. V součinností s povrchními novináři je potom tento koktejl pro ČT smrtící, což si rozhodně nepřeji.

Česká televize je jiná než v roce 2000, přestože v její práci a výstupech stále převládají stereotypy, bez ohledu na to, kdo je ředitelem. Je o mnoho dál technicky, vysílá na čtyřech kanálech, internetové stránky jsou přehledným a uživatelsky příjemným prostředím, mladší pracovníci celkem dobře chápou multimediální sféru a snaží se podchytit i nové média jako jsou sociální sítě. Přesto všichni cítíme, že na Kavkách není vše v pořádku a stále tam vládne klientelismus, janábrachismus a netransparentnost, což je na úkor kvality programů. To již vůbec nehovořím o nekvalitním zpravodajství a stále méně publicistiky.

Přestože jsem  přestala České televizi věnovat v poslední době pozornost, avízovaná zpráva na serveru Česká média, že Břetík Rychlík by mohl usednout do ředitelského křesla brněnského televizního studia, mne natolik vytočila, že jsem se rozhodla zasedání sledovat. Přestože novinář Peňás na Rychlíka pěje jenom chválu, pro mne zůstane (i přes nesporný a velmi kolísající tvůrčí talent) pouze psychopatickou osobností s patologickým paranoidním viděním světa. Myšlenka, že by mohl vést brněnské studio, se snad musela zrodit jen v hlavě stejně postiženého člověka.

Vzhledem k tomu, že o místo předsedy Rady ČT se neucházel Milan Uhde, který rovněž dle zprávy na Českých médiích měl být včera zvolen předsedou, usoudila jsem, že také Rychlíkovo angažmá bude jen kachnou, což on sám vzápětí ve svém prohlášení tamtéž dosvědčil.

Zaujal mne však projev generálního ředitele Janečka, jakož i následná diskuse. Obzvláště potom ta část, kdy Janeček hovoří o zveřejňování nákladů na jednotlivé pořady. Je docela paradoxní, že vůči Janečkovi se rozjela stejná mediální manipulace s jakou jsem se setkala já v době svého působení v Radě, a kterou dnes přiživil dokonce i můj oblíbený komentátor Karel Steigerwald slovy :

“ V konfliktu se svazem televizních umělců se vydal jakešovskou cestou. Rozhodl se zhanobit televizní tvůrce zveřejněním jejich příjmů – aby se na ně dožrala veřejnost a Janečkovi zatleskala.“

Asi jsem poslední, kdo by chtěl pana Janečka obhajovat, ale je velmi důležité si povšimnout, že na projektech desinformačních kampaní se podílí záměrný mix pravdy, polopravd a čistokrevných lží.

Publikuji v dnešním vydání současně vzpomínky na zasedání, kdy ze stejně jakešovského chování mě obvinil Jan Kraus a všechna média to citovala jako zjevenou pravdu. Přesto jsem, stejně jako Jiří Janeček, nikdy nehovořila o honorářích (nejsou ani známé, protože pořad je vyráběn externě a jsou známé pouze souhrnné částky té které nabídky), ale o souhrnných nákladech na jeho pořady.

Že Jiří Janeček hovořil o nákladech na pořady je zřejmé i z mých minulých textů ze kterých je patrné, že také pouze o nákladech jsem psala a tuto jeho aktivitu vítala.  Že tuto kampaň jede kulturně mediální fronta mě nepřekvapuje, že svá slova neváží Karel Steigerwald, mne udivuje a přiznám se, také velice mrzí. 

Janeček není tím, komu mohu tleskat v čele veřejnoprávní instituce. Mou vizi veřejnoprávní televize není schopen naplnit a dokonce k ní ani nesměřuje. Přiznávám, že na současné mediální scéně takovou osobnost ani nevidím. Janeček ale rozhodně není horší než kdokoliv před ním, proto ho kritizujme tam, kde si kritiku zaslouží a nedávejme do rukou klacek těm, kteří pod vzletnými hesly sleduji své osobní nebo skupinové zájmy.

http://virtually.cz/journal/?q=node/2479