Začínám mít dojem, že slova korupce a kradou se pomalu ale jistě stávájí módním hitem, a pokud snad někdo ještě nemůže potvrdit, že viděl, slyšel, ví …. potom rozhodně není in. Obzvláště vítané je spojení, kdy mezi slova politik a korupce dáte rovnítko.

Ta devalvace slova korupce nahrává chaosu ve kterém se daří především korupci a zlodějnám všeho typu.

Přesvědčují nás o tom dennodenně nejen „investigativní „ novináři, ale dokonce politici samotní se předhánějí, kdo vysloví více šokující obvinění. Publicistické pořady se jen hemží údajně předraženými zakázkami, zprávy na Primě nás denně šokují naléhavým sdělením, že se kradou veřejné peníze, Janoušek,Sekera, Jančík, ….. Že této atmosféry zneužijí všechny profesní a zájmové skupiny nalepené na státní rozpočet, o tom nemůže pochybovat ani malé dítě. Rétoriku změnil i Kubek a v pořadu OVM jsme mohli slyšet, že lékaři odcházejí kvůli zlodějnám, neřádům a neexistenci reforem ve zdravotnictví. Kdyby mu jeho kolega ve studiu nepřipomenul, že je to poněkud nová interpretace akce Děkujeme, odcházíme a nedokladoval to příkladem boje proti 30ti korunovému poplatkům, jakož i bojem i proti náznakům jakýchkoliv reforem v posledních letech, mohla se tato argumentace bez problému šířit jako zjevená pravda. Moravec totiž vůbec nezasáhl a klidně nechal Kubka žvanit nesmyly.

Stejný den večer nám ČT nabídla pořad 168, kde jsme si mohli poslechnout (opět téma korupce) pátera Halíka, který udiveně kroutil hlavou, že se snad ještě najde někdo, kdo nevěří tomu čestnému panu Michálkovi když doslova platí axiom: řekni co si myslíš o Michálkovi a já ti řeknu, jaký jsi. Také se tomu divím. Po té mediální masáží mu už musela narůst andělská křídla, takže jeho čistota je jistě nepřehlédnutelná.

No, může si o mě myslet kdo chce co chce, ale já panu Michálkovi nevěřím. S podobným typem chování , kdy člověk zastávající veškeré kompetence k tomu, aby problémy řešil, a přitom postupuje naprosto nestandardně a pro normálního člověka nepochopitelně, jsem se už setkala mnohokrát. V Radě ČT např, působil Miloš Rajchrt(nominovaný US), který nás všechny šokoval tím, že napsal Radě ČT stížnost na pořad Banánové rybičky. Nemohli jsme to pochopit. Nebyl běžný divák, byl členem kontrolního a do jisté míry správního orgánu, který měl v kompetenci programovou strategií a tím pádem i možnost navrhovat změny, a on si stěžuje. Ta stížnost, adresována vlastně sama sobě, byla nepochopitelná a marná byla naše snaha dopátrat se důvodů tak absurdního postupu. Později jsme zjistili, že pan Rajchrt vlastně žádné systémové návrhy nebo námitky proti pořadu nebyl schopen formulovat, pouze jak sám řekl “ nesnášel ty její kozy“. Což uvádím pouze na dokreslení, protože mým hlavním sdělením je, že pan Rejchrt byl ve své funkci naprosto nekompetentní, přestože ho později prezident Havel vyznamenal za činnost v Radě nějakou medailí. Za stejně nekompetentního zastávat jakoukoliv řídící funkci, pokládám pana Michálka. Jeho podivné chování ve mně mnohem více navozuje podezření, že chtěl vydírat, nežli že by chtěl oznamovat korupci. Že však k této nedůvěře přispěla velkou mírou média, která jsou opět tak kampaňovitá a tak naléhavě vnucují jediný správný názor, to je vůbec nepopírám.

Ještě jsem totiž nezapomněla, jak bez jediného důkazu psali o panu Hodačovi a vydávali ho tu za agenta ODS, tu za kolaboranta s bývalým režimem, nezapomněla jsem na „sarajevo“ a konto ODS, ani vilu Václava Klause. Nezapomněla jsem, jak jsem na okamžik zapochybovala, jestli ten Drahoš (bývalý ředitel brněnského studia) opravdu nedostával provize stavební firmy, když reportéři z ČT ukazovali honosnou vilu, kterou mu firma staví. A pamatuji si, jak jsem se styděla, že jsem naletěla jejich manipulaci, když jsem se později dověděla, že jeho byla jen kůlna na nářadí v sousedství té honosné vily a ohrazený pozemek se základy jeho budoucího domu,který snad už dnes opravdu stojí.

Tím ovšem neříkám ani to, že bezvýhradně věřím Drobilovi. Ale věřím, že všechno může být zcela jinak, než nám média servírují. Nevěřím na spiknutí, ale jsem přesvědčená, že tuto šílenou populistickou atmosféru v zemi vytvářejí aktivistická média, do jejíhož čela se nyní postavil ministr vnitra Radek John, podle mě populista nejhrubšího ražení . (níže citace z poznámek J. Čulíka o populismu)

Dokonalou ukázkou budiž odkaz na záznam diskuse, který tady v diskusi uvedla S.Š, který skutečně doporučuji všem ke shlédnutí. Paní S.Š. sice odkaz uvedla aby dokázala, jací že nemorální blbci se nacházejí v diskusi na tomto webu, ale musím říct, že pan Bratský neřekl nic jiného, než názory, které zazněly zde. ODS není VV, aby stačilo, že zavelelí generálové bez vojska Bárta nebo John, ale třicetitisícová strana v níž jsou mechanismy sice pomalé, ale k cíli rozhodně dojdou. Podívejte se ale sami, kdo v této „respektové“ diskusi přijal účast, a jak Bratský, který nikdy nebyl ani v podezření z korupce, snažící se nebýt populistický a naopak být otevřený, sevřený v presu mezi Jakubem Železným a Erikem Taberym, sklízel posměch, a jak se naopak vůbec nikdo nedivil, že garantem protikorupční skupiny TOP 09 je Pavel Severa, který nemýlím- li se, byl především garantem Kopřivových sporných zakázek na ministerstvu obrany. Podívejte se na ministra vnitra, který veřejně vznáší obvinění, že velké strany kradou „aby mohly dělat kampaň , že nekradou …“, ministra vnitra, který veřejně deklaruje, že nevěří policií. Ministra vnitra, který veřejně vyhrožuje, že prověří nájmy kanceláří opozičních poslanců, jako odvetu na výtku, že jeden poslanec z jeho poslaneckého klubu pronajímá kancelář u rodinného příslušníka. Podívejte se na ministra vnitra pošťáka, který osobně přejímá podezření a udání z domnělých kauz od občanů, a nosí je policií. Podívejte se na ministra, který sní o své big fish a svou funkci pojímá především jako příležitost pro sběr poznámek ke své budoucí knize.

Dívejte se pořádně. Já jsem si toto video stáhla (zítra už tam nemusí být), protože není být větší důkaz, že místo ministra vnitra zastává skutečně nekompetentní blb a populista, který nenabízí systémové řešení skutečně špatného stavu naší země, ale pouze rozpoutává nedůvěru a chaos. A já se ptám, komu to slouží.

Čemu např. slouží ten šílený humbuk kolem „transparentního" výběru policejního ředitele nějakou komisí? Nemá snad odvést pozornost od jiných, podle mne mnohem důležitějších funkcí, které už tak transparentně obsazovány nejsou? Všimli si snad novináři jmenování ředitele investičního odboru na ministerstvu školství bez výběrového řízení? Ne. No jistě. Ćlověk, který bude rozhodovat o miliardách je nezajímá. Důležitá je prádelna Dočista, která si přišla bratru na 54 milionu zisku, jak uvádějí naši vzdělaní manipulátoři.

Tož tak, milí zlatí. To jsem se zase naštvala a muselo to ven. Tak vám přeji pěkný den.

Shrnutí přednášky Case Muddeho na Glasgow University, podle poznámek Jana Čulíka. Cas Mudde vyučuje politologii na Edinburgh University.

Populismus je politický styl, založený na rigidní dichotomii morálně čistého lidu a zkorumpovaných politických elit. Důležité je, že obě tyto společenské skupiny jsou pojímány homogenně, to jest celý lid je morálně čistý a politikové jako celek jsou zkorumpovaní.

(Nepopulistický přístup se vyhýbá této homogenizaci: uznává třeba, že někteří občané jsou morálně čistí, nebo že někteří politikové jsou zkorumpovaní, nevytváří však dichotomickou představu proti sobě postavených, zcela homogenních skupin.)
Populismus je založen více na rétorice než na ideologii.

Populismus je jen nerad politický. Považuje totiž politiku jen za "nutné zlo". Cílem populismu je "odebrat politiku zkorumpovaným vládnoucím politickým elitám a předat ji morálně čistému národu".

V zemích, které nejsou ovládány populismem, většinou například v západní Evropě, bude politik argumentovat, že existují určitá mezinárodní omezení (dohody, celní překážky, atd.), které způsobují, že jsou jejich ruce svázány. Populista takové překážky nikdy nepřijme. "Znamená pro nás Evropská unie omezení? Vystupme z Evropské unie!" - "Znamená pro nás globální ekonomika omezení? Vyčleňme se z globální ekonomiky!" - Takové rétorické výroky jsou nesmyslné.

Populista zdůrazňuje význam přímé demokracie: prostřednictvím referend je možno odebrat moc zkorumpovaným politikům a dát ji homogennímu a morálně čistému národu.
Populismus není politikou. Populismus pouze politizuje existující emoce, hněv, resentimenty.

V západní Evropě je populismus většinou extrémně pravicový, avšak ve středovýchodní Evropě může být populismus i levicový.
V Rusku (Žirinovskij) v Srbsku (Šešelj), v Litvě i jinde ve středovýchodní Evropě zaznamenali populisté dočasné politické úspěchy. Příliš se to v tomto smyslu neodlišuje od západní Evropy (Haider získal v Rakousku 27 procent, v Itálii extremisté získali 22 procent). Dosud však populisté nikdy nikde nezískali systematickou podporu: po krátkých obdobích volebních úspěchů bývají marginalizováni a mizí ze scény.

Na Západě jsou populisté považováni za politické párie, ve středovýchodní Evropě jsou občas zváni i do vládních koalicí.

Populismus je ve středovýchodní Evropě silný v důsledku zkušenosti s komunistickým režimem. Komunismus vyvolal ve středovýchodní Evropě vznik intelektuálského populismu. Je pozoruhodné, že populismus ve středovýchodní Evropě prosazují intelektuálové a dokonce i prezidenti (Václav Havel, Gyorgy Konrad, Lech Walesa).
Komunismus vytvořil nihilistickou, anatemizovanou společnost, založenou na vysoké míře společenské závisti. Za komunismu měly státní a stranické instituce pověst absolutní zkorumpovanosti. Právě za komunismu tedy vznikl onen koncept populistické dichotomie: morální občané - zkorumpovaní vládci.
Začalo se hovořit o morální občanské společnosti (jako celku) oproti zkorumpovaným státním strukturám (jako celku).
Konrád a Havel jako disidenti vytvořili koncept antipolitické politiky. Za komunismu to naštěstí nevadilo, protože skoro nikdo je ve virtuální realitě komunistického režimu neposlouchal a na politiku jejich zemí to nemělo vliv.
V postkomunistickém světě se toto pojetí prezentovalo jako "nový druh politiky". Není však jasné, co mohla antipolitika přinést do politiky, vzhledem k tomu, že politikou být odmítala.
Populistickým prvkem v pojmu antipolitické politiky je její nárok na absolutní morální převahu.
Gyorgy Konrad napsal: "Lidé vyvíjejí nátlak na základě kulturního a morálního tlaku, nikoliv na základě toho, že by byli zvoleni."
A tak se stala "morální antipolitika" vzorcem pro postkomunistickou politiku. Disidenti přitom využili těchto populistických rysů:

• "morálních" postojů
• odmítání politické třídy
• hlubokého nepřátelství vůči politickým stranám.

Heslem Občanského hnutí v Československu bylo: "Občanské hnutí je pro všechny, politické strany jsou pro straníky".
Dědictví antipolitické politiky posléze využili oportunisté a antidemokraté, odstranili z ní naivní prvky a ponechali jen její záporné rysy.
Takto vzniklý populismus se staví proti monopolu moci politické třídy. Vznikl koncept ukradené revoluce.
"Revoluci nám ukradli zkorumpovaní politikové, vytvořili nový autoritářský režim."
"My proponentni nepolitické politiky jsme vysoce morální. Václav Klaus je ztělesněné zlo."

V normálních zemích ovšem není politika založena na takovýchto černobílých kontrastech, ale na umění politického kompromisu.
Převažující náladou postkomunistických společností se stal frustrovaný pocit většinové společnosti, z níž si "udělali politikové oběť". Postkomunistický svět se vrátil k černobílému boji mezi "dobrem a zlem", v němž není (jako v západní politice) místo pro politický kompromis.

Argument o "ukradené revoluci" byl nejprve populární u pravicových populistů - podle nich totiž revoluci ukradli komunisté.
V ČR ale zaznamenala pozoruhodný vzestup KSČM. Aniž by se kdy omluvila za své totalitní zločiny a aniž by od dob komunismu změnila svou ideologii, změnila svou rétoriku. Takže je nyní třetí největší stranou v ČR a má podporu přibližně 20 procent obyvatelstva. Rétorika této stále ortodoxní komunistické strany dnes zní: lid se musí postavit proti zkorumpovaným politikům.
Komunismus ulehčil nástup populismu. Populismus se dostává do popředí v obdobích rozkladu režimů a chaosu.

Demokratická hnutí bojovala koncem osmdesátých let dvojí boj: jednak za svobodu a jednak za národní nezávislost. Pojem "morálně čistého národa" šel už tehdy ruku v ruce s pojmem "zkorumpované cizí mocenské elity".

Postkomunističtí prezidenti se stali obránci celého národa proti zkorumpované politické elitě. Je to typické pro první desetiletí vznikání politického establishmentu: neexistoval precedens, kdo má mít jakou moc, a tak různé části vládních struktur s sebou otevřeně zápasily o moc, s tím, že kdo jí uchvátí nejvíc, bude ji mít nejvíc.

Politika ve většině středo a východoevropských zemích je však závislá na západním financování a Západ v dlouhodobé perspektivě nebude populismus tolerovat: bude tolerovat jen odpovědné politiky. Snad se tedy dá očekávat jeho útlum.

Vloženo: 18. 1. 2011, autor: Jana Dědečková (petr@paulczynski.cz)

Radek John: Kradli, kradou, budou krást