Nikdo nic pořádného neví, ale na to, co se děje v Libyi existuje nepřehledné množství názorů. Docela se škodolibě pochechtávám - když se navzájem psavci a diskutéři tady na blogu obvinují ze zastydlého komunismu, nebo krvelačného imperialismu.

V centru toho jančení je podivná figurka plukovníka, jenž dávno před čtyřiceti lety vpadl na mezinárodní jeviště jako zapálená pochoden a do dnešního dne se po něm producíruje. Ano, už je to celých čtyřicet let a ta divoká léta většina nepamatuje, nebo nechce pamatovat. Kaddáfí je z generace vládců, kteří na počátku své kariéry spoléhali především na podporu tehdejšího Sovětského svazu. Moc už jich nezbývá, Castro, Mugabe, Kim Čong-il a Kaddáfí.

To, o čem se poměrně taktně mlčí, je to - že ten kravál o porušení suvenerity Libye a nemilosrdné zabíjení civilistů západními agresory je dobře promyšlená kouřová clona. Používá se poměrně úspěšně pokaždé, když nějakému darebákovi začne být úzko. Lidská populace na naší zeměkouli se převážně skládá s těch, kterým není ani čtyřicet let. To, co bylo v minulosti je příliž nezajímá. Určitě ne, že by byli nějak deformovaní a lhostejní k bolesti a utrpení, ale jednoduše proto, že "čo bolo, to bolo" jak říkal major Terazky. Oni jsou chytřejší a hotovo.

Když se před dvaceti dvěma roky zhroutila jedna z nejkrutějších říší v historii - nebylo to žádnou válkou, ani klasickou revolucí. Prostě systém vyhnil jako plevel. Ani nedošlo k žádnému vyřizování účtů za spáchané zločiny, protože už od jejich počátku také uplynulo desítky let a nové generace na to neměly žaludek. Hodně bývalých komunistů, těch opravdových dinosaurů s černým svědomím -  něco takového do dnes nedokáže pochopit. Ale ona je opravdu jiná doba.

Byla však vyjímka - v jedné z těch evropských komunistických zemích vládl už dlouhou dobu diktátor a tam ta revoluce nebyla hebká jako samet, ale drsná jako šmigrl papír. Nicolae Causescku si z Rumunska udělal soukromé léno a hněv jeho poddaných nebyl vyjádřen cinkáním klíči, ale střelbou z pušek. Nestačil utéct a skončil i s manželkou před popravčí četou.

Existuje věrohodné svědectví, že tento brutální, i když spravedlivý akt, přenášený snad každou televizní stanicí světa - zapůsobyl hluboce na jednoho z nejhorších despotů, Kim Čong-ila tak, že onemocněl. Fujimoto Kenji, japonský kulinářský šéf , který pracoval pro korejského diktátora dlouhá léta a měl jeho naprostou důvěru o tom svém svém zážitku napsal ve svých pamětích. Byl svědkem toho, kterak v onen památný den Kim s několika svými věrnými sledoval v televizi popravu Causesca a později si do nekonečna přehrával její nahrávku. Byl naprosto popelavý ve tváři a krátce na to byl hospitalizován. Tento živočišný strach diktátorů nemá nic společného s nějakými výčitkami, ale protože jde o pragmatické zločince, stejně logicky si uvědomují - že jediný způsob udržet se u moci je ten, který provozují. Každý další pád někoho, jako jsou oni znamená smrtelné nebezpečí. Proto vždy použijí veškerých prostředků, jakéhokoliv způsobu, aby zasévali ve vnějším světě pochybnosti, vzájemnou řevnivost a dehonestaci těch, co pro ně to nebezpečí znamenají.

Plukovník Kaddáfí může někomu připadat jako poblázněný exot, ale takoví se neudrží na vrcholu pyramidy čtyřicet let. Jeho bizardní arabský socialismus byla geniální myšlenka na počátku kariéry jako nástroj arabského nacionalismu a zajištěné podpory komunistické říše, která se hladově uchopila každé příležitosti urvat kousek z bývalých kolonií tradičních evropských velmocí. Ovládnout malý šetimilionový národ nebylo pro Kaddáfího potom nic mimořádně obtížného. Jako každý diktátor, i on zrušil jakýkoliv mechanismus zavánějící demokracií a zabezpečil si svoji pozici jmenováním svých věrných následovatelů do všech klíčových pozic. Nemilosrdná likvidace všech těch, kdo se mu někdy postavili na odpor na dlouhá léta zaručovala jeho bezpečnost.

Arabský svět má vůči tradičním koloniálním mocnostem a Americe velmi komplikovaný vztah. Byl a je po dlouhá léta využíván pro své nerostné bohatství - ropu, ale na druhé straně jim to od nich přináší neuveřitelné bohatství. Taková situace snad v každé kultuře a nemusí to být speciálně arabská - vytváří zázemí pro nemilosrdný boj o moc. Brutalita, pletichy a zrada jsou esencí tohoto koktejlu v regionu ... a proto není ani překvapením, že tam do dnešních dnů převládají autoritativní režimy, od monarchií až k diktátorům. Součástí této atmosféry vždy bylo vyšlehnutí odporu proti Západu a Spojeným státům. Islámský terorismus není jenom fenoménem dnešních dnů, ale svůj první rozkvět doznal v šedesátých a sedmdesátých letech. Jeho popularita podnícená prohranými válkami s Izraelem do sebe vtáhla i plukovníka Kaddáfího. Stal se nejen sponzorem, ale i organizátorem mnoha úděsných zločinů proti obyčejným civilistům evropských zemí. Neváhal vypustit svoji nenávist i proti některým arabským sousedům.

Proměna Kaddáfího z vraždícího beduínského otrapy na kšeftaře s ropou byla komplikovaná, ale díky prachobyčejné chamtivosti evropských politiků, nakonec úspěšně provedená. Za peníze se do té nejspodnější zásuvky svědomí uložily vraždy. Anglie, Francie a Itálie byly náhle v Libyi vítáni, pomohly vyšponovat těžbu ropy do nepředstavitelné výše a Kaddáfí mohl svá osobní konta v zahraničí napěchovat do dnešních 80 miliard dolarů. Spokojenost byla na obou stranách.

Jak a kde se to všechno pokazilo? Konspirační teoretikové horlivě spekulují o důvodech, ale uniká jim prostá otázka: kdo opravdu mohl mít zájem na tom, aby najednou ta pohoda vzala za své a Kaddáfí musel odhodit žoviální masku a ukázat jaký opravdu je? Amerika svým naivním optimismem a podporou všeho, co jen náznakem připomíná boj proti diktatůře? Těžko, v Libyi žádné americké naftové korporace nepodnikají a Američané se také nechali Kaddáfím uplatit i za zavražděné v leteckém atentátu. A co Francie, Itálie a Anglie? Jací by to byli obchodníci, když také už dávno zapomenuli na své zavražděné a plnili si nádrže benzínem z libyjské ropy? Rusové, pro které je přerušení dodávek do Evropy fantastickým požehnáním, protože prodají té své mnohem více?  Ale Putin a jeho klika nepotřebují, aby lidem začalo docházet, že když výjdou do ulic, oligarchové se dobrovolně vzdají moci. Úvaha za úvahou, ale co když pravda je opravdu tak jednoduchá, že se všem těm co nenávidí Západ zdá nepřijatelná? Co když celý ten pohyb na severu Afriky konečně dodal odvahu všem těm Libyjcům, kteří desetiletí skláněli hřbety a měli strach? Je opravdu nutné podcenovat Araby z nekonečné zbabělosti?

Kaddáfího kostra opravdu vypadla ze skříně a straší kde koho. Evropské politiky, kteří jako prodejné prostitutky se najednou dovolávají jeho potrestání za minulé zločiny. Straší všelijaké malé i velké diktátory, protože se pozornost světa znovu na ně upne a hodně lidí se začne ptát: Když Kaddáfí, proč ne příště - oni?

Sám jsem zastáncem toho, že Amerika by se do situace neměla plést. Můj důvod je jednoduchý - věřím, že role celosvětového četníka prokázala za několik posledních desetiletí svoji zaostalost. Žijeme v 21. století a svět neuhlídá jeden četník, ale bude potřeba o něco podobného se podělit. I když se událostí na severu Afriky nejvíce dotýkají Evropy a i když považuji pomoc těm, co se postaví do boje proti diktátorovi - za správnou, vojenský zásah Evropy v Libyii pravděpodobně nepřinese konec režimu plukovníka Kaddáfího. Anglie a Francie se  měly snažit o vtažení k vojenskému zásahu místní největší regionální mocnost, jako je Egypt. Byl v ní také donucen odstoupit diktátor, zemi spravuje profesionální  armáda a Libye s ní sousedí. Vznikla-li v obou zemích podobná revoluce a ze stejných příčin, měl by existovat společný zájem k vyřešení. Egypt má mocné slovo v Lize Arabských zemí, mnohé rovněž daly najevo s přáním ukončení krize a s odstraněním Kaddáfího.

Necháme se překvapit.

http://georgenovotny.blog.idnes.cz/c/182606/Kaddafi-kostlivec-ktery-vypadl-ze-skrine.html