Je až s podivem, že ti, kdož sami sebe označují za mírumilovné demokraty, krvelačně souhlasí s útokem na Libyi stejně, jako dříve s bombardováním Jugoslávie, které označili za humanitární.

Setkal jsem za pár posledních dnů s tím, že zastánci osobních svobod a suverenity České republiky nesouhlasí se zásahem v Libyi. Všechna čest. Setkal jsem se ale také s tím, že opěvovatelé Evropské unie, toho ostrova údajné svobody a demokracie, hojně podporují užití raket s plochou dráhou letu z lodí a ponorek a bombardování cílů v Libyi, při kterém umírá civilní obyvatelstvo. Nevzpomínám si, kdy by představitelé hlavních unijních států za poslední roky kritizovali Libyi za porušování mezinárodního práva, nebo za porušování lidských práv. Zato například na Číně a jiných nenechají nit suchou. Ve světě je množství konfliktů, které nechávají západní státy naprosto chladnými. Jsou popravováni lidé za názor nebo jinou víru, není připuštěna opozice a je tvrdě potírána. Oficiálně pak představitelé západních vlád a diplomaté vydávají nesouhlasné nóty, aby po vypnutí televizních kamer čile obchodovali s představiteli takových režimů.

Libye je suverénní stát, který nikoho nenapadl a ani to neměl v úmyslu. To je ten hlavní rozdíl, když zastánci zásahu zcela pomateně používají při své „argumentaci“ události například z druhé světové války, kdy nám prý také jiní přispěchali na pomoc. Jistě, jenže právě proto, že některé státy napadly jiné. To je úplně jiné hřiště a jiná hra. Západní státy nyní pod deštníkem operace s poetickým názvem Odysseův úsvit, která měla původně zajistit bezletovou zónu, útočí raketami a bombami na cíle v Libyi přesto, že už několik dní nevzlétlo jediné Libyjské letadlo.

Není jistě náhodou, že na Libyi dnes útočí ty evropské státy, které jsou zároveň jejími největšími obchodními partnery a kterých představitelé se ještě nedávno s Kaddáfím objímali a v médiích ho označovali za přítele. Za posledních několik desetiletí se přitom Kaddáfí nezměnil a všichni to vědí. Útočí na něj ty státy, které samy sebe označují za demokratické a plné svobody. Prý proto, aby dopřály svobodu i libyjským povstalcům, když po ní tak touží. Nikdo ale nedokáže odpovědět na otázku, co se stane potom, přičemž v Libyi je obrovské množství oblastí, které ovládají kmeny a nikdy netáhly za jeden provaz – jen některé z jich teď proti Kaddáfímu. Nikdo neumí odpovědět na otázku, kolik je tedy vlastně povstalců a kolik lidí stojí za současným režimem. Přesto jsme se postavili na jednu stranu konfliktu a začali házet bomby na tu druhou.

Z médií se dozvídáme, že Kaddáfí může za tolik a tolik tisíců obětí na straně povstalců. Je to prý hotová věc. Naopak informace o počtu civilních obětí v důsledku západních raket a bomb prý „není možné ověřit z důvěryhodných zdrojů“. Je mi z těch rádoby demokratů, co souhlasí a podporují zásah v Libyi, zatímco mají plnou hubu míru a svobody, zle. Nic takového, jako humanitární bombardování neexistuje. To, k čemu jsme se nyní skrze naše politiky v Evropské unii propůjčili, je jedna z největších prasáren, kterou jsme mohli začít třetí tisíciletí. Ostatně stejně, jako tomu bylo v Iráku i Afghánistánu.

Až se vy, rádoby demokraté, zítra ráno probudíte a budete se těšit na zprávy, které Vám ukážou, jak v noci lítaly další rakety a letadla shazovala bomby na Libyi, měli byste si nafackovat. Máte k demokracii a svobodě asi tak daleko, jako svého času Adolf Hitler.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/183033/Kdyz-radoby-demokrate-s-plnou-hubou-miru-posilaji-rakety-a-bomby.html