Je nás málo dokonalých, říká moje teta a já tuhle větu miluju. Mluví sprostě, kouří jako spojené koksovny a je učitelka. Když byly její děti malé, psala mé mamince, své sestřenici, dopisy s větami „už jsou zase nemocný, počítám, že brzo umřou.“

Neváhá si oblíct dlouhý květovaný svetr, který vyfotili do časopisu naposledy před pětadvaceti lety, pije vermut, osobní váhu odevzdala sběrnému dvoru a vůbec je s ní velká sranda. Po večeru v její společnosti mám nosoretní rýhy a vrásky okolo očí o pár milimetrů hlubší.

Svět je plný dokonalých žen. Mají souměrné tváře a postavy s hladkou kůží, pod kterou se vlní svaly. O tuku vědí jen z etiket smetanových jogurtů. Vrstvy jejich oblečení dokonale padnou k sobě navzájem i k jejich tělu.

Umí anglicky, francouzsky, italsky, německy, latinsky a brunejsky. Učí se čínsky.

Dokážou meditovat i ve frontě na hlavním nádraží a vypadají u toho líp než klon Julie Roberts.

Když si usmyslí, že tenhle muž bude jejich, jejich je. Bezbranně mu padnou do náruče, zavlají řasami a hlubokým hlasem mu oznámí, že jsou beznadějně zadané a že mu nikdy nezavolají. Za měsíc ho vlečou k oltáři v šatech Donny Karan. A on nevěřícně vrní blahem, protože si pořád myslí, že než tohle, bylo pravděpodobnější, že nasedne do kosmické lodi Enterprise.

Dům (dokonalé ženy se stěhují jen do domu, loftu, nanejhůř mezonetového bytu) jim designér opatří tapetami, které připomínají vstup do veřejných lázní. Jsou strašně cool. Celé jejich obydlí je strašně cool. Tak trochu vypadá jako cool továrna vystřelená na Venuši.

Když počnou děti, mluví s nimi přes břicho, čtou jim Swanovu lásku a pouští Bacha. Porodí je alternativně doma, případně v Thajsku, zavěsí do šátku nebo položí do kočárku, který navrhl známý známého návrháře, který navrhoval cool venuší byt. Mezitím je přihlásí do kurzu plavání, potápění a tvůrčího psaní mimin.

Samy hrají golf, tančí zumbu, batikují šátky, kreslí kruhy a čáry po velkých plátnech, účastní se kreativních workshopů, studují reiki a píšou kuchařky nebo divadelní hry. Když uslyší domorodé bubny, vymyslí choreografii.

Večer mluví se stále ještě vrnícím partnerem o dílu Jeana-Paula Sartra a chromozomech křováků.

K sobotnímu obědu chystají sushi, k večeři hážou do vařící vody živého humra.

Jsou ředitelkami, hudebnicemi, majitelkami hotelových sítí a návrhářkami listinných akcií. Jsou dokonalými ženami.

Bojím se jich. Lépe řečeno, mám z nich mindráky jako stodola.

Všechen můj nábytek je ze švédského obchoďáku a vybírala jsem ho sama. Křeslo neladí s gaučem a místo tapet mám na zdi skvrnu od malinové šťávy, kterou neumí překrýt ani červená barva.

Jednou jedinkrát jsem byla s dcerou na cvičení rodičů s dětmi. Půl hodiny jsem ji hledala, byla schovaná za lavičkou, při opičí dráze chodila v protisměru a já při roznožce porazila kozu.

Když stojím před mužem, kterého miluju, řehtám se jako kůň v pubertě, rudnu, recykluju historky z mládí, přehrávám scény z filmů pro pamětníky a musím se držet, abych na rovinu nevybalila, „nechtěl bys mě za ženu, já bych teda fakt moc chtěla.“

Ve fitcentru se bojím. Z běhacího pásu jsem upadla i při prosté chůzi. Od té doby běhám jen po louce, lese a sídlišti, plavu u nás v rybníku, bruslím tamtéž, okolo jezdím na kole a lyžuju. Což dělá každý, až na dokonalé ženy. Jo a upřímně zbožňuju, když padám na běžkách. Dlouho jsem se totiž tolik nenasmála, jako když jsem na Silvestra večer upadla šestkrát, jen než jsem si zapnula vázání.

V sobotu vařím guláš a večer hážu do vařící vody tvarohové knedlíky.

Z lásky k Fortunatě a Jacintě a Curo Jimenézovi (ne, tyhle televizní seriály opravdu nenapsal Sartre) jsem se přihlásila na flamenco. Připadám si tu jako králík, kterému vzali kotec. Ještě že učitelka tance slíbila, že nám příště zaváže oči, abychom si prožily hudbu. Kašlu na prožitky, snižovat takhle hanebně sebevědomí dospělým ženám v tělocvičně plné zrcadel by mělo být trestné.

Anglicky mluvím jen po půl litru sauvignonu, rusky po panáku vodky a díky bývalým slovenským pondělkům vím, co je ťava i iverka.

Přes to všechno bych taky chtěla být dokonalá.

Až na to kouření jako moje teta.

http://mandausova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=178710