Nevím už, koho to napadlo, ale dnes ráno jsme se doma demokraticky rozhodli, že si tento příjemný den plný lásky trošku okořeníme soudružskou návštěvou na prvomájové veselici, pořádané sběrači červených peckovin.

Z oficální delegace jsem chtěl předem vyloučit ty, kteří by snad mohli mít proti komuně něco osobního, ty, kdož pocházejí z buržoazních poměrů, ty, kteří si už reálný socialismus nemohou pamatovat a ty, kteří se perou všude. Zůstal by však akorát náš pes, kterému je všechno lhostejné. Šli jsem tedy všichni.

V tramvaji jsem všechny ideologicky připravil tím, že jsem na místě konání zakázal všechny hlasité projevy nevole, verbální i fyzické útoky a upozornil jsem na náš statut neozbrojeného pozorovatele.

Zpočátku jsme si připadali jako na pohřbu. Na pódiu nějaká kutálka, vzpomínky na zesnulého, všude kolem vrstevníci. Zmocnila se mne lítost. Chudáci stařečci a stařenky vzpomínají na mládí, na ideje, které jsou dnes už jen k smíchu, sem tam ještě někdo mávne kubánskou, sovětskou či severokorejskou vlajkou. Jinak smutek a zmar. Ani počet pozůstalých není kdovíjak vysoký. Dvanáct, šestnáct let a pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny bude asi nedosažitelná.

Lítost mne přešla ve chvíli, kdy zazněly tóny hymny a posléze internacionály. Soudruzi se svižně vztyčili, v očích se jim podivně zablesklo, pěsti se zaťaly. A což teprve když plamenně a moudře pohovořil bývalý první tajemník Milouš.  Při projevu předsedy udavače, jež se drze rozhovořil o strachu, morálce a protestům proti vládě, již byla v atmosféře citelná dávka nenávisti, závisti a revoluční odhodlanosti. Při vzpomínce na otce a dědu se mi udělalo mdlo a slavnost i zbytek delegace jsem zbaběle opustil.

"Kam jdeš soudruhu, teď to teprve začíná," křičel na mne rozdováděný osmdesátník s rudou kravatou i ponožkami.

Proč si kazit takový hezký den. Koupil jsem si lístek na ruské kolo a díval se na ně pěkně zvysoka.

http://wolprecht.blog.idnes.cz/c/189682/Na-komunisticke-oslave-prvniho-maje.html