„A co ještě, co ještě dneska bude,“ křičela jsem ráno, když jsem na sebe zvrhla hrnek s kafem, rozsypala kabelku a nemohla najít klíče od auta.

Pak jsem si všimla, že se dusí naše kočka. Koulela očima, tlamu otevřenou, hlavu divně nadzvihnutou.
„Mami, maminko, ona umře,“ vřískala osmiletá dcera.
„Ale kdeže, má rýmu.“
„Jenže nemůže dejchat, copak to nevidíš?! Musíme s ní k veterináři.“
„Zlatíčko, ty musíš do školy, až najdu klíče od auta, samozřejmě, a já musím do práce. Máme velkou poradu.“
Dcera se na mě podívala, jako bych spolkla babičku s dědou a zapila je podmáslím. „Takže ji necháš umřít?!“ A rozbrečela se. Nerozbrečela. Rozeřvala, že by proti ní Viktorka u splavu byla tichá jako let netopýra.
Koukla jsem na kočku, na dceru, na hodinky. A napadlo mě, kde by mohly být klíče od auta. Ano, ležely v lednici. Prostě jsem je potřebovala někam odložit, když jsem vracela na polici krabici mléka a shodila dva jogurty, z toho jeden otevřený…
„Jedem!“ Naložila jsem nás všechny. Dcera si vystoupila u školy, pohladila mě po rameni – „mami, ty jsi hodná, já věděla, že nejsi vrah“ (??) – a sprintovala ke dveřím. Minuta do zvonění.
Zrychlila jsem z nuly na sto (šedesát, lépe řečeno) za tři sekundy (jistě, i s fabií to jde) a zabrzdila před veterinární ordinací. Cítila jsem, že se kočka v přepravce pokouší teleportovat do Austrálie.
„Dobrý den, jméno majitele, prosím,“ mnul si doktor ruce nad klávesnicí.
Řekla jsem své jméno.
„Á, vy jste dřív spolupracovala s těmi a těmi,“ bodře na mě veterinář.
„No jo, ale to je minulost, teď už jsou tam jiný, pěkný blbci, ti noví, mezi námi, a s těma tedy už fakt nespolupracuju.“
„Hm, s těma zase spolupracuju já.“
„Aha.“ Rvala jsem kočku z přepravky. Nejradši bych si tam vlezla místo ní.
Už se ani moc nedusila.
„A s čím tady vlastně jste?“ Úroveň lékařovy bodrosti klesla do sklepa.
„Ona se dusí. No, teď se vlastně moc nedusí. Ale dusila se…“
Vypadly jsme ven jako cukrářky s injekcí v kožichu, platem antibiotik a diagnózou rýma (vždyť jsem to říkala!).
Prásk, prásk, naložit kočku, vyložit kočku, prásk, prásk, na vlak.
Do redakce jsem přiběhla tři minuty před poradou. Dosedla jsem na gauč u šéfové. Tak, a půl dne klidu. Půl dne klidu na práci! Sice bych na všechno, co mám udělat, potřebovala pětkrát tolik, ale zkusím sebou mrsknout.
Porada skončila a zazvonil telefon. Dcera. To je divné. Ona nikdy ze školy nevolá. Mají to zakázané.
„Mami, já mám vši. Jedna mi vypadla do čítanky.“
„Aha.“
Seděla jsem s hlavou v dlaních.
„Ježišmarjá, vši,“ povídala mi kolegyně. „Já myslela, že jí přejel autobus nohy, když jsem tě slyšela, jak mluvíš do telefonu,“ a zvedla oči k nebi. „Vši, vši… ty máme furt.“
„Jo a my měli doma i blechy a červíky,“ uklidňovala mě další.
Mávla jsem rukou nad hmyzem. „Ale jo, to nějak zvládnem. Já teď řeším, jestli ji mám nechat běhat na sportovním kroužku a strčit paní na hlídání. Výrobci odvšivovačů mě budou milovat. To bude klientely,“ hučela jsem si do klávesnice.
„Má dcera má vši,“ povídám nakonec šéfové. „Huš, pryč ode mě,“ vyřešila za mě problém. A tak jsem jela domů deratizovat.

Během cesty jsem volala všem, se kterými přišla dcera do styku. A zjistila, že jsme jediná rodina ve střední Evropě, která ještě tyhle malé hnusačky neměla. Dvě matky mi dokonce svěřily děti do auta (jééé, přivezeš mi dceru/syna domů, to nevadí, že má vši, vši nelítaj ani nepřeskakujou, my se nebojíme).

Hmm. Cestou jsem se zastavila v lékárně. Poučená, že chemické jedy fungují, jsem koupila speciální olej, který je dusí. Doufám, že mi jich někde v půlce dušení nezačne být líto a nepojedu s nimi k veterináři. Pane doktore, tentokrát se dusí vši.

Dusila jsem důkladně. Dcera měla hlavu mastnou jak papír od makrely. Jen jsem nevěděla, co vlastně dusím, protože žádnou veš ne a ne v hlavě najít. „To je divný,“ probírala jsem jí vlasy jako opičí matka.
„Mami, a víš, že měla ta veš, co mi spadla do čítanky, křídla?“
„Křídla? Veš nemá křídla! … Tak nic, no.“
Byl to den, kdy se ukázalo, že rouhat se nemá.

http://mandausova.blog.idnes.cz/c/189849/Jak-jsme-se-doma-dusily.html