Mnoha deníky proběhla zpráva, že prý Česká televize údajně předražila zakázku na snímač HD, který koupila za 21 milionů korun, o pět až deset milionů korun. K tomu podivuhodnému závěru dospěla dozorčí komise Rady České televize.

Rada ČT proto vyzvala generálního ředitele Jiřího Janečka k prozkoumání celé záležitosti a k realističtějšímu vypisování veřejných zakázek. Deset milionů korun, to už je suma, která se hodí do titulku. Co na tom, že Dozorčí komise byla i ve svých – s dovolením nekvalifikovaných – vyjádřeních o hodně střídmější?

 "Snímač HD byl nabízen výrobcem za cenu 800.000 eur a my jsme ten výrobek koupili za 21 milionů korun," řekl před Radou ČT Jiří Stránský z dozorčí komise. Podle jeho názoru tedy došlo přepočtem k předražení zakázky o 800.000 korun. Jak může z osmi set tisíc vzniknout deset milionů? Podivuhodným mentálním přemetem. Komise prý zjistila, že na serveru e-Bay zařízení bylo možné koupit za 650.000 dolarů. To by podle Stránského znamenalo úsporu až deset milionů korun. Ani pan Stránský ovšem nevyzval ČT, aby nakupovala na e-Bay. Pokud jsem to pochopil správně, hlavní vina ČT, která vypsala řádné výběrové řízení a ze dvou přihlášených vybrala levnější nabídku, prý spočívá v tom, že si nevyjednala pořádnou slevu z ceníkové ceny.

Mám nějaké zkušenost s řízením televize, přinejmenším v oblasti financí a investic, ale také s fungováním dodavatelských firem. Proto mohu se znalostí věci prohlásit, že postup ČT podle toho, co je o něm veřejně známo, byl zcela standardní a naprosto transparentní. Naopak si těžko dovedu představit, jak bych před jakýmkoliv kontrolním orgánem obhajoval nákup použité technologie bez záruky a zaručeného servisu prostřednictvím e-Bay.  Zařazení takto pořízeného komponentu do výrobního řetězce, sestaveného jinak z technologií nakoupených standardním způsobem, by mi navíc mohlo komplikovat i případné plnění záruk od výrobců ostatních částí řetězce. Mimochodem, dodatečné vyjednávání s dodavateli o případných slevách komplikuje mnoha institucím v České republice ne zcela šťastný zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, což není obecně známo. ČT však zjevně postupovala důsledně podle tohoto zákona, a tak jí po právní stránce nelze nic vytknout.

Osobně se domnívám, že zmíněná „kauza“ vznikla z velké části v důsledku nedostatečných odborných znalostí Dozorčí komise a některých radních. Na druhou stranu je základní povinností členů této komise vyhledávat jakékoliv záležitosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti, a žádat jejich vysvětlení. Snad si jen mohli počkat na stanovisko České televize, než celou záležitost ventilovali veřejně, pokud ovšem právě to nebyl účel celé této aférky.

Sama o sobě to z výše popsaných důvodů není záležitost, která by vyžadovala větší pozornost. Údajné desetimilionové předražení veřejné zakázky, to je ovšem sousto pro novináře. Podle článku Dobrý den deníku E15 (13.5.2011) se na zasedání Rady České televize 11. května 2011 děly věci téměř zázračné. Autor článku Aleš Borovan se opravdu vyznamenal: „Bezva, konečně se natvrdo potvrdilo to, co si lidé z branže šuškají dávno. Předseda rady Jiří Baumruk místo aby burcoval, nepochopitelně nasadil konejšivý a bagatelizující tón. Ředitel techniky ČT Rudolf Pop, když měl osvětlit okolnosti zakázky, zase působil hodně nejistě až lítostivě.“  Kdybych na zmíněném zasedání nebyl osobně přítomen a dotyčné neznal, musel bych o nich nabýt velmi zvláštní představy.

Kancelář na uvádění románových příběhů na pravou míru musí s politováním poznamenat, že předseda Rady ČT Jiří Baumruk postupoval jediným možným a zcela korektním procedurálním způsobem, když vzhledem ke stavu věci  navrhl usnesení, které radní schválili. Zavázal generálního ředitele ČT Jiřího Janečka, aby do 20. května 2011 podal Radě k celé věci vysvětlení, což se nepochybně stane. ČT v tomto případě evidentně není v obtížné pozici, protože nákup podle všeho proběhl v naprostém souladu se zákonem, standardním postupem a za obvyklou ceníkovou cenu obdobných zařízení.

Co je však zarážející, to je nehorázná autorova drzost, skloubená s hloupostí a neznalostí věci. Je smutné, že si tak renomovaný a neúplatný odborník, jakým je dlouholetý šéf techniky ČT Rudolf Pop, musí nechat líbit podobné urážlivé hodnocení od někoho, kdo v životě nedokázal ani zlomek toho, co právě inženýr Pop. Případnou žalobu na ochranu osobnosti by bohužel zdejší soudy smetly ze stolu s odůvodněním respektování autorova úhlu pohledu v rámci svobody slova. Přesto možná existuje určité právní řešení: komerční podnik by po objasnění podobné záležitosti a ve chvíli, kdy se prokáže, že nedošlo ani k nezákonnému jednání, ani k porušení dobrých mravů, zažaloval příslušné sdělovací prostředky či zdroje jejich informací pro poškození svého dobrého jména a pro způsobenou újmu. Měl by přitom relativně velkou šanci na úspěch.
 
Česká televize referováním médií o této ve skutečnosti značně banální záležitosti újmu utrpěla. Jestliže se tedy prokáže, že celé obvinění bylo nedostatečně podložené – a alespoň v této chvíli se mi to tak jeví – pak by měl management zvážit, zda nezažalovat z tohoto důvodu osoby, které nepřiměřenou a situaci neodpovídající prezentací svých domněnek tuto újmu způsobily. Jednou z příčin totální demoralizace české veřejné scény, jejímiž svědky jsme poslední dobou, je totiž také skutečnost, že v této zemi lze v důsledku nečinnosti soudů beztrestně veřejně říkat doslova cokoliv o komkoliv – včetně absolutních blábolů a smyšlenek, které jsou v prokazatelném rozporu se skutečností. Pak se však nemůžeme divit ubohé úrovni současné veřejné diskuse.

http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=384223