Slunce vyšlo nad obzor a odborový předák Jaroslav Zavadil kráčí po schodech před svým domem. Vyráží, tak jako každé ráno, každý všední den, i ve svátek, bojovat za obyčejného člověka.

Do rozjásaného májového dne však náhle vstupuje problém v podobě automobilu parkujícího před odborářovými vraty - ještě k tomu napříč, tak těsně, že i anorektická kočka by měla problém proklouznout ven. V autě sedím já.

"Pane, nestojíte šťastně," praví Zavadil skrze zdobené mřížoví své brány. "Potřebuji odjet."

"Já vím. Proto jsem zde."

"Aha, vy jste vděčný dělník a chcete mě odvézt do práce. To je od vás hezké, ale jednak mám lepší auto než vy a taky bych večer neměl čím jet zpátky."

"Nechci vás odvézt. Vlastně chci, abyste nikam nejel."

"Prosím? Nerozuměl jsem."

"Nenechám vás vyjet ani vyjít. Zůstanete doma."

Odborářův obličej mírně změnil barvu, ale jeho majitel zůstává vzhledem k situaci ještě poměrně klidný.

"Vy jste se zbláznil!"

"Nikoliv, pane Zavadile. Blokuji váš dům kvůli vysokým daním."

Prošedivělý boss pracujícího lidu mě chvíli tiše pozoruje mezerou v bráně. "Vždyť to říkám, zešílel," bručí spíš pro sebe než ke mně.

"Mýlíte se," odpovídám. "Vláda mi chce zvýšit pojištění, aniž by zároveň snížila daň z příjmu. Moje celková daňová zátěž se tím zvyšuje a mně se to nelíbí. Už teď platím víc, než je zdrávo."

"Ale za to já přece nemůžu," volá Zavadil.

"Nemůžete. Jen vyjadřuji svoji nespokojenost veřejným protestem. Mrzí mě, že to postihlo zrovna vás."

"Jaký postihlo!" křičí odborář. "Nic mě nepostihlo, ty mi stojíš před fungl novou bránou s elektrickým otevíráním, který jsem si chtěl vyzkoušet. Nevím, o co se snažíš, chlapče, ale koukej zmizet. Já nemám s tvejma daněma nic společnýho."

"Smůla. Rozhodl jsem se upozornit na závažný problém a nic mi v tom nezabrání."

"Zavolám na tebe policajty!"

"Ti mi nic neudělají," ubezpečuji teď již hodně rozčileného muže. "Byli by obviněni z potlačování práva na svobodné vyjádření názoru, hnal bych je až do Štrasburku."

Za rohem se objevuje prostě oděná dáma pozdně středního věku, v každé ruce vleče síťovku.

"Támhle je moje žena," říká Zavadil. "Jen počkej, ta ti ukáže."

"Vaši paní pro změnu nepustím dovnitř. Může přelézt plot, když jí pomůžete. Není to vysoko."

"Nenávidím vás," křičí uvězněný muž a není jasné, zda se vrátil k vykání nebo svoji stížnost směřuje na imaginární skupinu trýznitelů.

"Já vás ne. Nenáviděl jsem vás dřív, když jsem musel stát, beznadějně zaklíněný, na pražské magistrále a sledoval, jak mi odboráři či zemědělci blokují silnici.

Proč zrovna mně a jakým právem," ptal jsem se, "proč neblokují ministerstvo, Úřad vlády nebo parlament, když už musí někomu zničit den? Proč se rozhodli, že lidé, kteří nemohou za jejich problémy, nesmějí dojet do práce, na schůzku nebo pro děti do školky?" Odborový předák mlčí a jeho nechápající oko mě upřeně pozoruje.

"Tehdy jsem vás nenáviděl. Když jsem však pochopil, že i já mohu využít svých nezadatelných práv na protest, začal jsem být vám odborářům vděčný, že jste mi ukázali cestu."

"To přece nejde srovnávat! Všude v civilizovaném světě mají odbory právo protestovat a stávkovat, jak se jim zachce," rudne Zavadil a vystupují mu žíly na odborářských skráních.

"Milý pane, všude v civilizovaném světě mají občané stejná práva. A teď už mlčte, jinak vám tamhle můj účetní - ten menší pán za volantem multikáry, to je on - vyklopí před dům tři metráky nezaplacených faktur. Já vládě ještě ukážu, že si to už líbit nenechám!"

http://dialog.ihned.cz/c1-52061730-jak-jsem-zablokoval-odboroveho-predaka