Stejně jako politika není špatná sama o sobě, nýbrž díky těm, kteří ji provádějí, není nic špatného ani na privatizaci, pokud by cestou prodeje státního majetku byla nejvyšší nabídka v otevřené a férové aukci s přístupem zájemců z celého světa.
Stejně jako politika není špatná sama o sobě, nýbrž díky těm, kteří ji provádějí, není nic špatného ani na privatizaci, pokud by cestou prodeje státního majetku byla nejvyšší nabídka v otevřené a férové aukci s přístupem zájemců z celého světa.
Jak to ale probíhá doopravdy se můžeme podívat na příkladu Mostecké uhelné. Privatizace tohoto lukrativního podniku se uskutečnila na konci 90. let za vlády ČSSD. Prodej 46% procent akcií společnosti se sídlem ve Švýcarsku proběhl bez velkých problémů. Bez důkazů a s rizikem možných důsledků teď napíšu, jak se domnívám, že to celé proběhlo. Koneckonců žiju v Mostě už dvanáct let a město, stejně jako nakonec celý svět, je to veskrze malé...
1) Na obou stranách obchodu stáli titíž lidé. Na jedné straně řídili Mosteckou uhelnou a ovládali její peníze, na straně druhé skrze bílého koně nastrčili jím vlastněnou společnost ve Švýcarsku.
2) Z Mostecké uhelné vyvedli na základě fiktivních obchodů a služeb peníze, které skončily přes několik firem na švýcarském kontě. Za tyto peníze pak manažeři podniku přes švýcarskou společnost postupně skoupili akcie Mostecké uhelné, které jim umožnily být hlavní silou na valné hromadě. Mosteckou uhelnou tak za její vlastní peníze koupili lidé, kteří ji vedli a měli její majetek chránit.
3) Politici, jako byl šéf hospodářského výboru Josef Hojdar, nebo svého času ministr vnitra Stanislav Gross, byli v Mostě pečení vaření. Na schůzkách při motoristických sportovních akcích se pekly obchody se státním majetkem jako naprostá samozřejmost. Uhlím počínaje, miliardami na rekultivace pokračuje a novými elektrárnami či jejich opravami a dodávkami pro ně zdaleka nekonče.
4) Česká policie prodej Mostecké uhelné řešila několikrát, jenže to na ni bylo v tehdejší době velké sousto. Dodnes je v hospodářských deliktech pozadu za spojením politiků, drahých právníků a zahraničních anonymních firem s dostatečným politickým krytím. Řešit na konci devadesátých let a v počátku nového století obchody s akciemi bylo pro policii asi ze stejné kategorie, jako kdyby někdo Sherlocku Holmesovi vyprávěl o analýzách DNA.
5) Švýcarská prokuratura zjistila, že ihned po prodeji Mostecké uhelné odeslal nový švýcarský vlastník (tedy bývalí manažeři podniku) skrze několik kont v rozdílných státech v přepočtu celkem 170 milionů korun, přičemž tyto peníze skončily na účtu, ke kterému měl přístup blízký přítel Stanislava Grosse, lobbyista Pavel Musela. Jak známo, ten nešťastnou náhodou spadl jako zkušený lovec z posedu a už nikdy nepromluví. Nejen o Mostecké uhelné, ale ani Pandurech...
6) Část z těchto peněz dál přistála na účtu, který ovládal Grossův přítel Robert Sýkora. Ten byl v době prodeje Mostecké uhelné náměstkem ministra Grégra, přičemž do této funkce ho v roce 1999 prosadil v ČSSD právě Stanislav Gross. Ale nejen to...
7) ... Robert Sýkora následně prodal Stanislavu Grossovi akcie společnosti Moravia Energo za 20 milionů korun, ten si akcie nechal více než půl roku (při dřívějším prodeji by musel jako fyzická osoba zdanit příjem z nákupu a prodeje akcií – po šesti měsících už ne) a prodal je se ziskem za částku cca 100 milionů. Moravia Energo po tomto jistě zázračném výnosu Stanislava Grosse skončila v konkurzu.
Můj osobní závěr? Za přispění vědomé a cílené nečinnosti státu se podařilo tehdejšímu managementu přes bílé koně, aby nebyli ve snadno postižitelném střetu zájmů, skoupit tak významný podíl akcií Mostecké uhelné, že pak už nebylo komu jinému prodat zbylých 46%. Stát ho pak manažerům prodal za pouhých 650 milionů korun. Jsem přesvědčen, že o tomto obchodu věděl předem a přímo se na něm podílel zdaleka nejen Stanislav Gross, který následně nákupem a prodejem akcií za pomoci svého přítele Roberta Sýkory vypral provizi ve výši 80 milionů korun a výnos z této činnosti tímto legalizoval.
Jsem si jistý, že podobným způsobem došlo v České republice za posledních dvacet let k desítkám podobných velkých a stovkám menších krádeží majetku v držení České republiky, resp. jejích občanů. Podobné modely „privatizace“ stojí za zázračným zbohatnutím desítek politiků ve všech dosavadních parlamentních stranách. A právě to je důvodem, proč nebude Stanislavu Grossovi nikdy nic prokázáno.
Jak jsem napsal už v úvodu, privatizace sama o sobě není zlá. Problém je v těch sviních, které jsme v minulosti zvolili, aby se o majetek náš i dalších ještě nenarozených generací starali s péči řádného hospodáře. Představa, že lidé ve sněmovně půjdou po krku svých bývalých kolegů, je směšná. Nebýt jich, v životě by se nahoru do současných pozic nedostali. Ti bývalí jim jen udělali místo, protože svůj mandát vytěžili na maximum a dnes z něj v soukromé sféře těží dál, přičemž pro nové státní zakázky vytěžují ty, co jsou tam dnes. V tomto případě platí slova Ivana Pilného „Státník je politik, který se dal do služeb národa. Politik je státník, který bere národ do svých služeb.“ A o státníky, jak známo, je veliká nouze.
Lidé jako Stanislav Gross stojí za tím, že ze slova politik je sprostá nadávka, politika je vnímána jako soukromý kšeft několika vyvolených a demokracie je chápána jako systém, který je zatraceně slabý na to, aby zajistil elementární spravedlnost. Podle mě patří do vězení na dlouhá léta, ale nikdy se tam nedostanou ani na jediný den...
http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/198444/Patri-Stanislav-Gross-do-vezeni-Myslim-ze-ano.html