Stavila jsem se na poště, abych vyzvedla své velmi vytížené kolegyni (a zároveň kamrádce) balíček.

Vyzvedla si lístek do pořadníku a sedla si na sedačku. Spolu semnou se v místnosti tísnilo asi dalších 15 lidí různého věku. Doba důchodů, dávek, příspěvků – odhaduji. Nepletla jsem se.

Přehrabuji se v kabelce a hledám kapesník, když do dveří vešla žena. Sebevědomým a rázným krokem. Červené lodičky na vražedném podpatku klapaly směr přepážka. Ignorace ostatních, ignorace pořadníku. Náhle se zastavila, podívala se směrem ke dveřím a houkla „ Smradi, ke mně! Fofrem!“. Do dveří se namačkalo 6 dětí neurčitého věku, ale velmi konkrétního hlasového projevu. Kontrast byl neuvěřitelný. Na jedné straně vysoká žena v červených lodičkách, černém kostýmku se světlou proužkou, naondulovanou hlavou a agresivním make-upem (pro ty kteří něvědí je to tak nalíčený obličej že když po něm přejedete prstem tak zanechá na tváři hlubokou rýhu a tunu líčidel na vašem prstu). Ověšena zlatem tak, až oči přecházeli a já se pokusila alespoň zdálky odhadnou, zda je pravé a kolik by asi stálo. 6 dětí bylo oblečeno v teplákách, na nohách něco, co kdysi dávno vypadalo jako tenisky, v tričkách které byly samá díra a špína se z nich div neloupala.  Pravé obočí mi vyskočilo doprostřed čela. Ostatním také. Sedím dál a čekám co se bude dít. Pohodlně se opřu do sedadla – jako v kině.

Ona žena přistoupila k přepážkové pracovnici, podala ji složenku a dožadovala se proplacení. „ Nemám žádný občanský průkaz“ hrubě se na pracovnici obořila. „ Koukejte sebou hodit, nemám na vás čas“ pokračuje ve stejném tónu.  Pak to začalo. Pěstí uhodila do pultíku. Přehodila jsem si nohu přes nohu. „ Tak poslouchejte vy jedna umaštěná blbko! Víte kdo já jsem? Vy asi nechápete že semnou musíte jednat jinak! To vás nenaučili??!! Přestaňte se tu kroutit a navalte ty prachy!!. A jestli sebou okamžitě nehodíte tak uvidíte co se bude dít!!! TO JE DISKRIMINACE „ Mezi tím co řvala na pracovnici tak děti pobíhali po poště, žďuchali do statrších lidí, rozhazovali letáky, čmáraly tužkou po zdi…

„ Takže vy mi je nedáte jo??!! „ pokusila se naposled přimět pracovnici k vydání částky. Následně předvedla něco, na co jsme asi všichni čekali,  protože v obměněných verzích to známe už roky – jen to asi nikdo z nás nezažil na vlastní oči. „ Tak já vám tady ty parchanty nechám a živte si je sama když mě tu diskriminujete!!! To vás přiměje k rozumu!!“  a už se chystala k odchodu, když se mladá přepážková pracovnice zvedla, vylovila mobilní telefon, vyťukala číslo a nahlas aby to všichni slyšeli do telefonu řekla: „Sociální služba? Dobrý den, prosím zda byste na poštu nevyslali sociálního pracovníka. Mám tu 6 zanedbaných dětí které mi tu matka zanechala a velmi nutně potřebují vaši pomoc. Že tu budete do 5min, to je dobrá zpráva, očekávám Vás a zavolám raději i policii. Moc děkuji.“ Odložila mobilní telefon, posadila se zpět na své místo, zářivě se usmála a řekla: „ To, že je tu necháte mi opravdu nevadí. Možná o ně nemáte zájem, ale právě jste pro ně asi udělala to nejlepší, co jste mohla“. Žena zbrunátněla, rozeběhla se k dětem, vzala dvě z nich za ruku a utíkala pryč z pošty. Ostatní běželi za ní.

Pracovnice se po nás rozhlédla, usmála se a řekla: " Já jí dám diskriminaci". A pozvala dalšího klienta ke svému okénku.

My, co jsme shlédly tuto scénku která netrvala víc než 5 minut,  jsme se uvolnili. Nikdo nezasáhnul, všichni jsme byli zvědaví jak celou záležitost pracovnice zvládne.

Musím uznat že bravurně. Někdo s tímto postupem souhlasit nebude, ale  kladně oceňuji mladou pracovnici za chladnou hlavu při jednání s menšinou,  která používá jediný argument k tomu, aby z nás – pracujícího lidu- vytáhli víc peněz – výraz DISKRIMINACE. Nejsou to oni, kdo jsou diskriminovaní,  ale my jsme ti,  kteří jsou diskriminováni. Pokud vyjádříme veřejně svůj názor – jsme žalováni za diskriminaci, je s námi manipulováno jako s hadrovými panenkami,  protože se diskriminovat nesmí. Protože diskriminace je protiprávní. A tak si z nich všichni sedneme na zadek. Všechno jim dáme, všechno pro ně uděláme, budeme je živit, šatit a cpát do nich peníze dokud se nezadusí. Brečí, ustavičně si na něco stěžují a my je budem chlácholit.

Jsem schopna posoudit problematiku z obou stran - ten věčný kolotoč. Ale nedokážu pochopit, kam až jsme dopustili aby nás zatlačili.

http://michaelastepanova.blog.idnes.cz/c/201554/Prepazkova-pracovnice-X-zena-romskeho-puvodu-10.html