Nedávno jsem se tady posmíval naší nejvyhledávanější politoložce Dvořákové, která se v Týdnu pokoušela nějak slušně zdůvodnit svůj vstup do KSČ v časech normalizace… 

Teď se zase někteří chytráci posmívají Jaromíru Štětinovi, že se jako bývalý komunista nyní zase snaží komunistickou stranu zakázat. Snad pořád platí, že když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž!

Přestože ty současné antikomunistické iniciativy pana senátora považuju dnes spíše za kontraproduktivní, musím se ho a všech ostatních, kteří v roce 1968 vstoupili ke komunistům a nejpozději v roce 1969 zase vystoupili zastat.

Splatit tak trochu štěstí, které mě doposud v životě potkává. I když jsem to s cigárama a alkoholem zkoušel od útlého dětství, nikdy mě to, díky Bohu, nezachutnalo - stal se ze mě nekuřák a odporný abstinent.

Tak nějak to bylo i s tím mým členstvím v KSČ. Přestože jsem komunisty až do osmašedesátého upřímně opovrhoval, v průběhu srpnové okupace jsem také na vstup úplně vážně pomýšlel.

Nejsem si jistý, zda to lze několika větami vůbec mladším generacím vysvětlit, ale v těch srpnových dnech, kdy komunisti zasedali ve Vysočanech, byli prokazatelně jedinou reálnou silou v odporu proti okupaci. A ostatně, už dlouho před Srpnem, právě komunisti Kohout, Vaculík, Klíma, atd., veřejně zpochybňovali vedoucí úlohu strany ve společnosti a hýřili podobnými tehdy nevídanými, kacířskými nápady.

To se naprosto nedá měřit dnešním pohledem, dnešními řečičkami - tenkrát to, tedy alespoň pro mne, bylo jako vábení Sirén.

Naštěstí jsem shodou nejrůznějších okolností odolal, ale rozumím všem těm, kteří si v těch časech s komunisty zadali. To je totiž úplně, ale naprosto jiný případ , než všichni tihle Dvořákové, Škromachové, Tlustí a další kariéristi, zbabělci, zmetci - komunisti, či exkomunisti z let normalizace!

Tož, tak…

http://josefhavranek.blog.idnes.cz/c/201791/Senator-Stetina-neni-muj-salek-caje-ale.html