byl pro mne ten, který jsme oslavovali stávkou. Někteří vytáhli kola, jiní nešli do práce, byl to klidný pražský den, který nezčeřila ani hrstka demonstrujících odborářů, jejichž hlouček zmateně pochodoval městem, snažil se být hodně hlasitý, ale ve velké Praze nebyl ani vidět.

Ovšem pak odborářští bossové prohlásili, že zvítězili. Zajímalo by mě v čem a jak. Já jsem žádné vítězství nezpozoroval. Hlavně, že zkazili Václavu Klausovi hodně kulaté narozeniny. Být odborářským bossem je ten nejlepší job. Snad je ještě lepší než být opozičním poslancem. Odborářský boss má ještě méně odpovědnosti a nejméně tak vysoký plat. Vždycky, když jedu Seifertovou ulicí a vidím kdysi hrdý první pražský mrakodrap, kde sídlí odboráři, je mi smutno, jak je zanedbaný, špinavý, oprýskaný. Odboráři neumějí ani pečovat o svůj dům. Hlavně, že mluví do toho, jak v zemi vládnout.
Nejlépe by bylo vzít si vzor z Řecka, které se snaží, aby zařídilo pád EU. Ne, že bych toužil po tom, aby EU rostla do Evropského státu a v Bruselu se rozhodovalo o tom, ve které ruce budeme držet vidličku a jakým toaletním papírem si budeme otírat zadky, ale zkrachovat na podpoře státu, který zfalšoval vstupní parametry a kde žili lidé v nadstandardu, o kterém se nám ani nezdá, to by mně i pro EU připadalo hodně trapné.
MLÁDÍ VPŘED!
Stále se křičí po nových lidech, po mladých a progresivních a zapomíná se na to, že zkušenost nelze nahradit a že k dobrému vykonávání jakékoliv práce je třeba  PROFESIONALITA.
„Mládí vpřed!“ bylo komunistické heslo a zapříčinilo, že po roce 1948 agresivní mlaďoši obsadili university, vyhodili schopné profesory, na závodech vytvořili úderky lidových milicí a nástupem do vedoucích funkcí zruinovali fungující hospodářství. Dnes se děje něco podobného. Na vysokých školách ovládli superambiciózní studenti akademické
senáty, do republikové vlády se dostala strana VV, shluk ambiciózníků, kteří se chtějí prodrat do nejvyšších funkcí, přitom jako trucovité děti trvají na hloupostech a brzdí tak uskutečňování reforem, které musí naše země podstoupit, jinak skončí na hospodářském dně. Nejhorší je, že se změnil pohled na morálku. Pod hesly transparentnosti, boje proti korupci a podobných prázdných frází narůstá obludná byrokracie, a tím roste i možnost úmyslných i neúmyslných chyb. Fízlování je povyšováno na hrdinství, a to ve všech společenských vrstvách. Úcta mezi lidmi je považována přinejmenším za zbytečnou. Pokud tento způsob morálky proroste do široké společnosti, žádné zákony nám nepomohou. Navíc, množství zákonů je obrazem pokleslosti společnosti, poněvadž silná společnost zákony v podstatě nepotřebuje.

V TOTALITĚ DRŽELI HUBU A KROK.
Téměř nikdo veřejně neprotestoval, téměř nikdo se nebral za svá práva, nikdo nenadával veřejným činitelům, nikdo neříkal, že politici jsou zloději, a když se to někdo jen trochu odvážil, tak ho okolní společnost vyobcovala do osamění, aby na ně nepadl ani stín jeho svobody. Dobře si pamatuji, jak se mladí budoucí rodiče báli udělat něco nepřístojného, poněvadž „proboha“ jednou by se jejich děti nedostali na vysokou. To jsem zažil na vlastní kůži. A také si pamatuji, jak zděšený byl soused, který k nám přišel v okamžiku, když jsem telefonoval do kapitalistické ciziny: něco takového je přece ohrožující! Bylo by dobré podívat se do minulosti (to říkám vám, kteří máte ještě nějakou paměť) a uvidíte, jaký jsme byli národ hrdinů. Novodobým svazákům přeji, aby potkali odvážné, normální mladé lidi, kteří se jimi nenechají manipulovat. Komunističtí svazáci byli jasně viditelní. Dnešní svazáci jsou napříč všemi politickými stranami a mají ústa plná velkých slov o demokracii. I takovými slovy lze vést  k otroctví ducha .

Fragmenty