Zejména v posledních dnech je možno stále častěji různí politologové a komentátoři přirovnávají různé „revoluce“ v Severní Africe a na Blízkém východě, neúspěšnému pokusu o polidštění komunismu – Pražskému jaru 1968.
Zejména v posledních dnech je možno stále častěji různí politologové a komentátoři přirovnávají různé „revoluce“ v Severní Africe a na Blízkém východě, neúspěšnému pokusu o polidštění komunismu – Pražskému jaru 1968.
Pražské jaro 1968 nebylo žádným hnutím za svobodu (což se obávám nedá říct ani o tom co se děje v části Arabského světa), nýbrž byla jakýmsi utopistickým pokusem komunistů (z nichž řada měla na rukou krev 50.let) o vylepšení fasády, jinak do morku kosti prorostlého zločineckého systému.
Jistě, uvolňování, které nastávalo od počátku 60. let u občanů muselo, zejména po teroru 50. let vyvolávat pocit, že nastává opravdu jakýsi „socialismus s lidskou tváří“. Jenomže nic takového neexistovalo a ani existovat nemůže. Reformní komunismus či zmíněný socialismus s lidskou tváří jsou něco jako nacismus bez označování židů žlutými hvězdami. Komunismus nikdy nemůže být demokratický a nikdy nemůže svým obyvatelům poskytnout svobodu.
Rovněž protagonisté Pražského jara nepatřili k lidem, kteří by mohli být skutečnými vůdci a jejich charakterová pevnost se projevila zanedlouho podpisem Moskevských protokolů a ještě mnohem víc, když si o 21 let později bezskurpulózně nárokovali ústavní funkce po pádu komunismu, kterému stejně i nadále někteří (Dubček) věřili.
Následná normalizace potom definitivně zlomila páteř a charaktery velké části národa, protagonistům Pražského jara pak především.
Paradoxem je, že pro pozdější svržení komunismu potom sehrála nejpozitivnější roli ruská okupace. Nebýt stigmatu 21. srpna 1968, nejsem si jist, zda by se k sametové revoluci připojilo dost lidí.
http://simonik.blog.idnes.cz/c/206568/Zoufale-nepochopeni-Prazskeho-jara.html