Z pavučiny brněnského webu. Na zvláštním, anonymním webu www.pinkkfoot.cz ,který se zabývá kriticky především poměry v ČT Brno, jsem nalezl zajímavý článek, který popisuje stav mezi Rovností a ČT div ne jako válku.

 bojují spolu ?   

Rovnost versus Česká televize Brno
Autor: pr

Článek v sobotní Rovnosti vlastně nikoho nepřekvapil, jelikož už několik dní (možná týdnů) se mezi novináři hovoří o tom, jak se pracovníci redakce zpravodajství brněnské Rovnosti snaží někoho z pracovníků ČT Brno na něco dostat. Nespočet telefonátů a snaha cokoliv z pomluv, které šíří někteří z řad těch neschopných pracovníků Brněnského studia, o televizi zjistit, vyvolávaly v reportérech Rovnosti až hysterickou snahu. Prostě je vidno snahu nachytat někoho na slovíčku navíc a kohokoliv slovně udolat s odpovědí tak, jak ji potřebují a jak jim do článku zapadne. Příkladnou urputnost projevovali všichni, kteří byli úkolem pověřeni a kteří se nesměli bez úspěšného výsledku vrátit. Tak vznikaly slovní nachytávky a záměny vysvětlení, jen aby byly splněny body předem stanovené. A ty obsahové body, které měly přinést kýžený výsledek, jsou největší bolestí, kterou nese šéfredaktor Pavel Macků. Jde o pořad Dobré ráno, které si právě Macků přál tak strašlivě moderovat a bylo mu to z důvodu neschopnosti odepřeno. Proto krvežíznivě toužil po satisfakci a zdálo se mu nedostatečné, jak Tereza Strnadová, pochopitelně na objednávku svého šéfredaktora, natřela moderátora Jana Součka a šéfredaktora ČT Romana Ondrůje. Nejde ani tak o PR agenturu, jako právě o uraženou ješitnost Pavla Macků, podobně jako o to, jak popsali reportéři ČT neprofesionální chování Macků při přelézání plotu letiště, jakož i další snahy šéfredaktora Rovnosti na sebe upozornit.
V této sérii článků a pseudorozhovorů měli „novináři“ za úkol nachytat na hruškách jak ředitele studia Karmazína, tak Krafla, Orošovou, Ondrůje, Ziegelbauera nebo Součka, ale i Milana Horálka. Samotná věc etického kodexu je pak naprosto směšnou kauzou celého rádoby zostuzení studia Brněnské televize.
Namísto, aby titul brněnských novin se slušnou brněnskou historií studio podporoval a byl hrdý na to, že ve druhém největším městě republiky sídlí a stále odolává televizní studio tlakům Prahy o zrušení, šijí nekompromisně do vlastních řad. Tento komplex píšících novinářů je přirozený a pokud by nešlo o dvě regionální média tak snad i pochopitelný. Mimo již zmíněné motivace vyplývající z uražené ješitnosti šéfredaktora Pavla Macků, je tu ještě jedna skupina zájemců o krach České televize Brno, alespoň o krach v té podobě, v jaké ji nastavilo její nynější vedení. Nesmíme opomenout, že pod dvouletým vedením ředitele Karmazína se ve své podstatě neobjevily žádné větší problémy a i často kritizované zpravodajství se dostalo do absolutně profesionální podoby. Jde o skupinu lidí televiznímu prostředí brněnského studia dostatečně známou.
Cíl této reportáže pak vyplývá i z použití zdrojů v samotném článku. Autoři zde zmiňují takové autority, jakými je bývalý generální ředitel Ivo Mathé, jehož negativní postoj k Brnu je známý, a publicista Jan Rejžek, který se praktiky celý svůj život velmi neúspěšně potýká se svými komplexy.
Ten, komu jsou známé souvislosti, pak také ví, že Rejžek je manželem Aleny Müllerové, dramaturgyně pražské televize a osobní kamarádky Moniky Rychlíkové, se kterou mají za sebou celou řadu společných neúspěšných projektů.
To je skupina bývalých spolupracovníků studia, kteří by rádi viděli v čele ČT Brno jiné lidi než jsou právě ti ražení Karmazína. To pak je ale nutné dát do souvislostí i taková fakta, jakými je osobní vztah vrchního ředitele Františka Lamberta a Břetislava Rychlíka, který je ochotný pro to, aby se zmocnil televize Brno, propojit se s lidmi právě Lambertova ražení, což vzhledem k Břéťově historii není až zas tak překvapivé. Za zmínku pak stojí, že o post šéfky programu neúspěšně usilovala právě Rychlíková. Aby toho nebylo málo, tak celé zostření situace v brněnském studiu určitě umocnily i řeči o plánováném odchodu Kramazína a také odvolání vedoucího programu Jana Gogoly. Nikoho přitom nezajímá jakákoliv absence uměleckých předpokladů Gogoly, chaos, který vnesl do televizního programu, a neutěšené mezilidské vztahy způsobené jeho přístupem jatečního řezníka. Z těchto faktů pak přirozeně plyne kritika nového vedoucího programového úseku Davida Ziegelbauera záměrně vyvolaná dříve, než se představil s vlastními záměry, které postihnou program studia až v roce příštím. U samotného Ziegelbauera jakoby všichni včetně Gogoly i Orošové zapomenuli na to, že vytáhl z ničeho předem zatracovaný pořad Dobré ráno. Ukázal takřka bez prostředků jak dělat zpravodajský pořad a z pozice handicapovaného příbuzného jej dostal mezi prestižní tituly studia. To ovšem neznamená skrývat Ziegelbauerovy problémy se vztahy k podřízeným, které jej staví do pozice méně oblíbeného manažera, než jakým je Roman Ondrůj. Samotnou kritiku ale zaslouží celý programový úsek, a to bude i pro Ziegelbauera velké sousto. Zbavit se dobře zabetonovaných totalitních dramaturgů, jakými jsou Pavel Aujezdský nebo Josef Souchop, v neposlední řadě pak i Marie Kučerová a Rudolf Chudoba, nebude žádný med. Podobně je tomu ale i se samozvanými režiséry - samouky, jakými jsou v Rovnosti zmiňovaný Petr Ryšavý a nebo Petr Hajn, majitel společnosti Direct Film. V tomto případě jakoby nikoho nezajímalo, že Ryšavý ani Hajn nemají ani vysokoškolské vzdělání ani jinou kvalifikaci. Podobně autory článku v Rovnosti nezajímá, že právě Hajn, který režíruje řadu filmů v České televizi Brno, je majitelem společnosti, která dodává zpravodajství televizi NOVA i Prima, a tak může režisér ČT svou prodlouženou rukou ovlivňovat i věci zdánlivě mimo televizi veřejnou. Direct Film pronajímá v tichosti vozidla centru Marie Kučerové. Vysvětlení je prosté. Hajnův otec je prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., profesor Právnické fakulty a uznávaný odborník na problematiku nekalé soutěže a klamavé reklamy, tedy odborník, který prostředí zná a ví, jak syna poučit. Hajn sám se pak na svých webových stránkách Direct Filmu prezentuje jako režisér a producent, jako hlavní tituly své tvorby pak prezentuje produkci, kterou vytvořil v ČT Brno. Není třeba znovu zdůrazňovat, že i Hajn není vzdělán v oblasti televizní režie.
Vraťme se k samotné sérii článků v Rovnosti. Dle samotné struktury, jak je pojata celá sobotní Rovnost, lze usoudit, že primární jsou zájmy šéfredaktora Pavla Macků vyrovnat si účty se samotnou značkou České televize, po které ve svém skrytu duše touží. Je to jako když někdo touží po sousedově drahém sportovním autě, které si nebude moct nikdy koupit, a tak mu alespoň každý den večer propíchne všechny pneumatiky, aby mohl vůbec usnout. Samotná první strana „ČT Brno: Další změna šéfa?“ je jen titulem, který by měl upoutat i ty, kteří si noviny kupují jen v sobotu, a to i ty, kteří v žádném případě nevolí regionálně přízemní a v poslední době hlavně hodně špatnou Rovnost. V pokračování „ČT Brno: změna šéfa?“ pak Tereza Strnadová dosti zle dokončuje, zřejmě na objednávku nebo z příkazu šéfa celou úvodní stranu. Článek je špatný, protože vše černé je černé a bílé je bílé. Článek pak působí tak, že jej autorka psala s nechutí a asi z příkazu, prostě ta novinářská dušička tomu chybí a neznamená to ještě, že je autorka špatnou žurnalistkou. Rozhovor s Karmazínem napsaný Strnadovou a Filipem Sušankou je si s úvodním záměrem podobný, možná neochota či časový pres Karmazína pomohla autorům, aby trochu více „přitlačili na pilu“ a utopili jej víc, než si zaslouží. Žádný novinář nemá rád, když jej někdo hned v počátku odkazuje na nedostatek času. A tak strašně brzo ráno! Nevím co tiskový odbor děla, že podobnou zlomyslnost připustil. Kdo však zná ředitele Karmazína ví, že je v časovém presu stále, protože si neumí dobře uspořádat čas. Třešničkou na dortu je však komentář Rovnosti na straně sedm, kde jakoby se chtěl k celému autorství přihlásit právě šéfredaktor Macků, ovšem pouze pro zasvěcené, kteří jsou schopni si tento „vzkaz“ dešifrovat.
Tento soubor článků, který jakoby měl být pohřbem nynějšího úspěchu brněnského televizního studia, je vlastně funusem a labutí písní redakce zpravodajství Rovnosti a poukázkou na cestu do klubu „holubí letky“ právě pro pana šéfredaktora Pavla Macků. K samotným redaktorům a autorům článků lze jen dodat, že si asi museli zkousnout svoje a přetrpět něco daleko složitějšího a horšího, než je napsat pozitivní rozhovor s neoblíbeným politikem. Tím je urážet vlastní kolegy a médium, ve kterém má každý z nich, alespoň ve skrytu duše, sen pracovat. Věřím tomu, že to tak je a jde možná jen o to, najít odvahu a prozradit alespoň ústně svým kolegům neprofesionální chování svého šéfa. Macků ale produkuje i podobně pokřivené lidské a novinářské kreatury, jakými jsou Petr Bokůvka nebo nově přijatý David Bimka. A to je ten neblahý osud brněnské Rovnosti, bývalé perly mezi tituly regionálních novin Vltava-Labe-Press. Pokud se lze vrátit k samotnému etickému přístupu novinařiny, kterou si tak rád bere do pera právě Macků, měli by se jeho šéfové zamyslet nad tím, proč připouštějí, aby tento regionální titul v celém nákladu zneužíval jedinec pro svůj vlastní prospěch. Podobně by si měli ověřit skutečný záměr a osobní prospěch z vydaných článků. Tato ostuda moravské žurnalistiky je sice ostudou brněnské novinářské obce, ale hlavně ostudou samotného vydavatele. Ten by se měl zamyslet nad svým manažerským selháním, když jmenoval šéfredaktorem takového prospěcháře.