Ohlížet se zpátky je stejně správné, jako se z historie poučit. Že to je někdy těžké až skoro nemožné ukazuje hořká pachuť jednoho životního jubilea.
Ohlížet se zpátky je stejně správné, jako se z historie poučit. Že to je někdy těžké až skoro nemožné ukazuje hořká pachuť jednoho životního jubilea.
Nebyl jsem disident. Tenkrát. A to i přes to, že kvůli dvěma strejdům emigrantům (Las Vegas a Pretorie) jsem namísto studia vysoké školy vykopal desítky okopů pro ležícího střelce v okolí Trebišova a Klatov. Dva roky hry na válku se zákeřným imperialistou, ale přesto jsem nebyl disident. Nikoho z naší rodiny komunisti neperzekuovali a o jakýchsi demonstracích v Praze před rokem osmdesát devět jsme vpodstatě nevěděli. Když ale přišel sedmnáctý listopad, chodili jsme na náměstí každý den. Venku mrzlo a my jsme zvonili a zpívali a den po dni jsme se snažili orientovat v novém stavu, kde najednou chyběl každodenní jídelníček komunistů, jejich klapky na očích a jejich ostnatý drát.
Bylo nám pětadvacet a v dětství ani ve věku juniorském nám komunisti neubližovali. Alespoň jsme to tak necítili a nechápali. My ne. Učili jsme se, smáli se u Fantomase a Menšíka, fandili Martincovi, Hlinkovi a Panenkovi. Láska nás spalovala stejně jako generace před námi, stejně jako dnešní facebooková děcka. Jeli jsme po cestě pohodlné až příliš do slepé ulice. Nebyli jsme, drtivá většina, disidenti. Přesto jsme věděli s klíči v ruce, že je to ono. Ještě jsem netušili, jaké to je žít ve svobodné zemi, ale už jsme byli šťastní. Až tehdy nám skutečně došel obsah veršů a písní Karla Kryla, které jsme před tím zpívali na chmelových brigádách, teprve tehdy jsme porozumněli smutku a zklamání našich rodičů z roku šedesát osm.
Václav Havel tenkrát v dramatickém projevu slíbil, že tuto zemi dovede ke svobodným volbám. A taky dovedl, za což, jak se později ukázalo, nenesl sebemenší zásluhu.
A my jsme chodili a stále k těm svobodným volbám chodíme, už dvaadvacet let. Bohužel, dnes jen bezmocně sledujeme, jak je úplně nepodstatné, koho nakonec zvolíme, jak se upálená čarodějnice komunismu zvedá z popela a jak se vyhozená oknem vrací dveřmi Evropské unie. Kdysi suverénní státy se vzdávají své suverenity bez boje, rozleptávány postupně zevnitř, vlastními lidmi, jejichž jediným cílem je zůstat u koryta co nejdéle a naivní stádo voličů jen udržet v jakési ohradě. Za tímto účelem smí vše: lhát, krást, zrazovat spolustraníky i občany, bombardovat cizí země. To vše, zač je občan ihned potrestán, je pro ně základními prostředky udržení se u moci. Skrupule stranou.
Ještě si vzpomínáte na vrcholné představitele komunismu? Na ty rudé nedotknutelné persony s vlastními doktory, vlastním jídlem a vlastním světem? Už je tu máme zase, poslance národních parlamentů, senátory, poslance evropského parlamentu, euro-komisaře a jiné vyvolené, žijící v hotelích Bruselu a hlavních evropských měst, kteří si každé nové kalhoty nechají od občanů šestkrát zaplatit. Lidi skrz naskrz neužitečné, lidi bez idejí, bez sebemenší hmatatelné zodpovědnosti ze svou práci, imunitní a impotentní politiky pohádkově zajištěné až do konce svých životů.
Před dvaadvaceti lety jsem nebyl disident a nebyla jím ani drtivá většina obyvatel Československa. Brzy se jím ale stanu. Ve světle současných hrůz, které plodí onen "vyspělý svět" se hlásím k demokratické revoluci, která, jak řekl poslanec Evropského parlamentu Nigel Farage, začíná v evropských zemích propukat. Nikoliv nacismus, který je neoprávněně přisuzován pravici, ale přímá demokracie v suverénních zemích, národní hrdost, spolupracující státy v rámci Evropy, společná bezpečnost a komunikace a zejména minimum nesmyslných regulací, to by mělo být naším hlavním cílem.
Možná je to pověstná dualita člověka, odvěký boj dobra se zlem, který kromě nitra každého jedince probíhá i ve společnosti, a který nás nutí se neustále prát mezi sebou. Pokud to tak je, pak nezbývá než se v dnešní době stát skutečně novodobými disidenty a prát se o společnost zdravého rozumu, o návrat k tradičním hodnotám, o kterých mluvil i náš prezident a kterým je při troše dobré vůle velmi dobře rozumět.
Život ve svobodné zemi je skvělý, ale to nestačí. Je třeba se už teď postavit multikulturním a pseudohumanistickým populistům, jinak nás předhodí historii, jako snadnou potravu sociálního inženýrství. Vzhledem k tomu, jak se ve svých pozicích snaží zabetonovat si myslím, že v tomto boji bude nutné nechat si něžnost jen pro dámy a na hloupé cinkání klíči zapomenout úplně.
http://jurutka.blog.idnes.cz/c/213073/Naivni-trouba-co-poslusne-zvonil-klici.html