Nastoupím do tramvaje či autobusu a vidím zarputilé obličeje cestujících, cosi klovající do malinkých krabiček nebo si je tisknoucí k uchu a celému dopravnímu prostředku sdělující své životní osudy.
Nastoupím do tramvaje či autobusu a vidím zarputilé obličeje cestujících, cosi klovající do malinkých krabiček nebo si je tisknoucí k uchu a celému dopravnímu prostředku sdělující své životní osudy.
Vejdu do hospody a ve dveřích se srazím s vybíhajícím vytřeštěným opilcem svírajícím v dlani vyřvávajícího čerchmanta. Jdu po ulici a předcházím člověka zřejmě trpícího samomluvou, kterému navíc z uší trčí nějaké dráty.
Pořád mluvíme, aniž máme co říct, týráme malinké čudlíky klávesnic, zíráme do svítících obrazoveček a propadáme se do virtuálního světa. Je to moderní, je to lákavé, je to únik z reality, je to náhražka. A je to škoda, třeba nám uniká něco podstatného...
http://wolprecht.blog.idnes.cz/c/216259/Pliziva-droga.html