S blížícím se projednáváním věcného návrhu novely zákona o vysokých školách narůstá tlak vysokoškolských zájmových skupin. Melounovou defenestrací ji odstartovali studenti, přidali se rektoři organizovaní v České konferenci rektorů a také předsedové senátů, jež sešikoval sám ministr školství pozvánkou na svůj úřad.

Vyhrocené diskuse a projevy skupinové nespokojenosti jsou obvyklými doprovodnými jevy každé reformy. Zájmové skupiny se nerady dobrovolně zříkají svých privilegií, jichž si v demokratické společnosti užívají na cizí účet. Ten platí ti, co v „turbulentní“ oblasti nemají vlastní zájem, a proto se účelově neorganizují. Jedná se o největší a přitom nejhůře organizovanou skupinu - daňové poplatníky.

O jakých privilegiích na podfinancovaných a přeplněných veřejných vysokých školách může být řeč? Málokdo by z jejich uzurpace podezíral nedostatečně finančně ohodnocené vysokoškolské pedagogy, kteří dláždí cestu kampaňovitě prosazované znalostní společnosti. Zdá se, že tohoto velkého cíle nelze dosáhnout bez sebeobětování spojeného s notnou dávkou altruismu. Poctivá a odpovědná práce za nedostatečné peníze spojuje v očích veřejnosti vysokoškolské pedagogy a lékaře. Není bez zajímavosti, že obě profese vítězí nad ostatními v žebříčku důvěryhodnosti.

Znalostní společnost se v EU a tedy i v České republice měří produkcí vysokoškoláků s akademickým titulem. V souladu se známým zákonem marxistické filosofie „o přeměně kvantity v kvalitu“ preferovaly české vlády v oblasti vzdělávání co nejrychlejší dostižení statistických průměrů EU. Nejvíce se činila akreditační komise složená z významných akademických osobností jednotlivých oborů, která během desetiletí udělila akreditaci desítkám soukromých vysokých škol, které společně se sílícími veřejnými vysokými školami (měřeno počtem studentů) se staly urychlovačem podílu vysokoškoláků v populaci. Vždyť už v roce 2014 nám z populačního ročníku „vyrobí“ 59% absolventů s vysokoškolským diplomem. Tento podíl je nepřiměřeně vysoký i pro národ Jana Ámose Komenského a vůbec neodpovídá strukturálním potřebám našeho trhu práce.

Společenské náklady vysokoškolské diplomománie jsou vysoké, společenské efekty pochybné! Pokus ministra školství o zvýšení finanční spoluúčasti studentů a povzbuzení jejich motivací na růstu kvality vzdělání se setkává s odmítáním nejen studentů, ale i vysokoškolských pedagogů. Potvrzuje to ekonomickou poučku o nezbytnosti krizových jevů, jimiž jsou pokles poptávky následovaný redukcí nadbytečných výrobních kapacit lidově nazývaný utahování opasků, pro úspěšnou reformu. Ničím takovým české veřejné vysoké školství s výjimkou technického netrpí. Jedno omezení, vynucující si reformu, nás ovšem tlačí. Je jím vysoký deficit státního rozpočtu a potřeba redukovat zbytečné výdaje.  

Jedním z nich je sedmiletá platba státu na standardní dobu vysokoškolského studia na veřejných vysokých školách trvajícího zpravidla 5 let. Každý student si za peníze daňových poplatníků libovolně může o 4 semestry prodloužit své studium. Státní rozpočtovou velkorysost velká část studentů využívá a čerpá výhody spojené se studiem často o 2 roky déle než by musela. Sníženou intenzitu studia kompenzují studenti zvýšenou intenzitou práce často u svých budoucích zaměstnavatelů. Tato situace vyhovuje nejen vysokoškolákům, kteří déle pobírají státní dotaci na ubytování, stravu, jízdné a zdravotní pojištění, firmám, které je zaměstnávají za nižší příjem než absolventy, ale také vysokým školám, které dostávají dotace na studenty, kteří namísto výuky vydělávají v zaměstnání. Za plánovaný pětiletý výkon platí náš státní rozpočet sedm let! V tom tedy jsou 2 roky za nic!

Pokud by se podařilo zákonem stanovenou finanční podporu vysokoškolského studia zkrátit na dobu standardní délky studia, která je s výjimkou lékařských fakult pětiletá, podařilo by se snížit rozpočtové výdaje na vysoké školy přibližně o 2 miliardy korun. Tato významná rozpočtová úspora by vedla nejen k pozitivní změně v přístupu studentů ke studiu, ale také by odstranila některé „polštáře“ v rozpočtech veřejných vysokých škol. Pravděpodobně by došlo k zefektivnění výuky, omezování zbytnělé univerzitní byrokracie a k efektivnějšímu využívání vysokoškolských kapacit. V situaci napjatého hospodaření s veřejnými prostředky, kdy vysoké školy a studenti budou dostávat státní podporu po dobu standardní délky studia, by určitě rektoři vysokých škol, jakož i zástupci akademických senátů nepohrdli ministerským návrhem zavedení školného jako dalšího zdroje svého financování.  

Za těchto okolností by i jednání ministra školství s reprezentacemi akademiků měla jinou podobu než jednání Lékařského odborového klubu s ministrem zdravotnictví. Namísto povznesené akademické debaty nad návrhem novely vysokoškolského zákona zvolili akademičtí parlamentáři nekompromisní silový, odborářský postoj, který upřímnou, až naivní snahu ministra přeměnil v mediálně zajímavý masochistický akt. Ministr si pravděpodobně mylně myslel, že zavedením vícezdrojového financování pomůže vysokým školám, které každoročně žádají navýšení svých příjmů ze státního rozpočtu, z finančních nesnází. Ne, začátek reformy je zapotřebí dobře připravit, a to nejlépe zastavením plateb za ne-výkony

http://virtually.cz/journal/?q=node/5185