Přiznám se, že k tomuto článku mě inspiroval článek mladého autora s nulovou karmou za celý blog, ale velmi pěknou karmou za tento článek, kterým jsem se inspiroval a hodlám z něj občas citovat: Velké díky Vám, kdo jste mi mé studium dodnes platili,vážím si toho

Já sám toho k současné reformě mohu říci velmi málo. Příští rok tomu bude 40 let, co jsem obdržel diplom  ČVUT. Vystudovali jsme takzvaně „za dělnické peníze“ a občas nám to také dal někdo pořádně „sežrat“. Zvláště pak tehdy, když jsme někde tropili nějaká pivní alotria. Alespoň na technických školách se tehdy drogy moc neprovozovaly, to možná na školách uměleckých. Ale být tak trochu „ujetý“ k umělecké branži patřilo, patří a patřit bude. Ostatně, návrh tzv. „chobotnice“ to dokresluje více než jasně.

To, na čem se láme chleba je samozřejmě školné. To je zcela pochopitelné, komu by se chtělo platit za něco, co do teď bylo zadarmo? Ani mně by se nechtělo, to říkám otevřeně. Náš mladý kolega bloger k tomu říká: „Nedokáže - li si někdo při studiu vydělat na svůj život a (v porovnání s těmito náklady ne příliš vysoké) školné, pak není způsobilý ke studiu na škole, která by měla být pro ty schopnější a nadanější“. To je velká pravda, protože prostě vysoká škola má být pro ty pilné a schopné a nikoli pro ty líné a hloupé.

Ono se velmi často říká: „děti ze sociálně slabších rodin“. Ale co to vlastně je, které děti to opravdu jsou? Například moje bývalá spolužačka ze základní školy se vdala za výčepního a sama dělala servírku. Jejich životní standard byl za totality o dost vyšší než náš, rodiny se dvěma vysokoškolskými tituly. Ale jakým způsobem by ona servírka a výčepní vedli své děti ke vzdělání? Myslím, že žádné neměli, ale to není podstatné. Podstatné je, že i když neměli vůbec žádný nedostatek peněz, tak jejich případné děti by velmi pravděpodobně nestudovaly.

A to samé, samozřejmě v ještě větší míře, platí u cikánských dětí. Ne všechny ty děti jsou z chudých rodin. Často se jejich rodiče pyšní nejrůznějšími zlatými řetězy, pro dávky si jezdí luxusními auty, ale vzdělání svých dětí nepovažují za potřebné a i přes masivní podporu společnosti dosáhnou tyto děti nějakého opravdového vzdělání, spíše jenom vysvědčení, kterým je nejrůznější aktivisté na sílu protlačí, aby měli alespoň nějaký výsledek těch, předem k neúspěchu odsouzených, snah.

I dále píše pan Koukal velmi zajímavě: „Spousta dalších věcí není naším právem, ale privilegiem, jež nám poskytuje vyspělá společnost a jež nám někdo platí nebo jež platíme my sami (čisté životní prostředí, veřejná doprava, vzdělání, podílení se na veřejném životě...).“ Samozřejmě, vzdělání není naším právem, naším nárokem, ale je to zboží jako každé jiné. Pro nabytí tohoto zboží musím vynaložit nějaké úsilí, popřípadě i finanční prostředky a pak ho mohu, tu s větším, tu s menším úspěchem prodávat. Nebo snad chce někdo tvrdit, že třeba lékař nebo právník má stejný plat (mzdu) jako pomocný dělník?

Všechny rozumné argumenty mluví pro školné. Není totiž cílem, abychom měli papírově co nejvyšší procento vysokoškoláků. Cílem je, aby ti vysokoškoláci za něco stáli. A pokud nejsou schopni se o sebe během studia postarat, pak je něco špatně. Zvláště pak tehdy, pokud argumentují, že i zpožděné placení školného by je zruinovalo. Pak prostě nemají na vysoké škole co dělat, protože pokud by dluh okolo 100.000,- Kč na nízký úrok měl někoho zruinovat, tak nevím.

http://jirihermanek.blog.idnes.cz/c/248704/Maji-i-ti-linejsi-a-blbsi-studovat-vysokou-skolu.html