26. dubna letošního roku v brněnském divadla Husa na provázku proběhla TK dvaceti tří občanských iniciativ a organizací sdružených pod názvem „Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky“. 

Na setkání předložili kromě jiného návrh na změnu § 48 odstavce 1. zákona č.90 z roku 1995, která by umožnila vznik nezávislé parlamentní komise, do níž by mohli být voleni i nepolitici. Komise by se pokusila vyšetřit napojení některých politiků na krajské mafiánské struktury, které ovlivňují justici, policii a státní správu a své závěry by v obecné rovině zveřejnila a konkrétní poznatky předala justici. Nevím proč, ale nějak mi to coby déja vu  evokuje domovní komise, kde hlavní slovo měly soudružky domovnice.

Ale to jenom tak na okraj. Zdálo se, že hlavním  mluvčím byl známý brněnský fenomén - pan Břetislav Rychlík. Muž činu, stojící vždy v pozadí různých iniciativ. Souručenství hochů, co spolu mluví (rozuměj – co si navzájem podporují své kšefty), nyní opět vylepšuje svoje absurdní divadélko.

Jak dlouho bude těmhle spravedlivým trvat, než pochopí, že v parlamentní demokracii si lidé volí své politiky a ti pak realizují politiku. Někdy je to sice fakt šílený paskvil, kdo se do té politiky dostane, ale holt byli zvoleni. A co jsme si zvolili, to tam máme. Nemyslím, že by nám politiku vylepšila nějaká uskupení náhodně shromážděných dobrovolníků a vytvářely se jakési nikým nevolené komise. Nepamatuji se, že by někdo volil nějakého Rychlíka a jeho melody boys, kteří tvrdí, že mají ve všem jasno a ohánějí se jakousi občanskou společností.

Tyto nevolené skupiny vyjadřují ochotu vyjadřovat se kdykoliv k čemukoliv. Je to vždy otázka tak dvou let periodických, kdy se odněkud (většinou z České televize) vynoří skupina umělců, aby svými obličeji zachránila upadající českou politiku. Ty tváře se moc nemění. Moderátor Jan Kraus, herečka Eva Holubová, občas i scénárista Zdeněk Svěrák, spisovatel Ludvík Vaculík, profesorka Dvořáková, pan Pehe, socioložka Šiklová a hlavně mluvčí iniciativ a autor většiny polistopadových petic - režisér, herec, scenárista a publicista Břetislav Rychlík. Tito bojovníci proti aroganci zavedených politických stran vyjíždějí z Kavčích hor či odjinud jako z bájného Blaníku, aby všem lidem se srdcem a rozumem řekli, koho mají volit, kdo je ten hodný a koho zatratit.

Co se týče Břetislava Rychlíka, není ani moc jasné, odkud se tento aktivista vzal. Přibližně do poloviny 90. let byl slovy Járy Cimrmana umělcem, který si světový věhlas vydobyl převážně na Brněnsku. V poslední pětiletce, začal s dalšími umělci organizovat úderné skupiny, které mají za úkol proměnit naši politickou scénu v něco skutečně citlivého, čestného, pravdomluvného a nezávadného.

Břéťa Rychlík mne nepřekvapuje. To je profesionální buřič. Takový kulturní brněnský Che Guevarra. Patří do skupiny neúnavných signatářů. Stále tatáž jména, stále titíž umělci, stále tytéž veřejně známé osobnosti. Najdeme je u každé petice s politickým podtextem. Říkám jim zasloužilí petenti. Nebo také věční petičníci. Neúnavní signatáři. Profesionální stěžovatelé. Signatáři na plný úvazek. Signatáři z povolání. Notoričtí kverulanti.

Mobilisují se ti hudebníci, výtvarníci, režiséři, chartisté, disidenti, potomci chartistů a potomoci disidentů, aktivisté a gayaktivisté, bilderbergovci, lípovníci, profesionální antikomunisté, televizní baviči, hvězdičky, cimrmanovci, feministky, dramatici, scénáristi, NGOisté a zelení, duhoví a duchovní, písničkáři, folkaři, revolucionáři, kavárenští povaleči, intelektuálové i uhlobaroni, dokumentaristé a dokumentaristky, novináři, publicisté, lidskoprávníci, Středoevropané, filosofové, moralisté, veřejnoprávní moderátoři i agitátoři, psychologové a psychiatři, psychoanalytici, globalisté a alarmisté, greenpísáci, pacifisté, humanitární bombometčíci, unionisté, lobbisté, sociologové, trockisté i neokonzervativci, environmentalisté, rockefellerovci, fokoláristi, profesionální revolucionáři a mnozí další…

Břetislav Rychlík je ve věku, kdy muž většinou moudří. Doufám, že samouk na postu vysokoškolského učitele přestane organizovat úderné skupiny, mající za úkol vždy někoho nepohodlného odskandalizovat, s čímž mám svou osobní zkušenost.

Myslím, že standardní demokracie má své mechanizmy. A tím jsou volby. Implantovat do toho systému osoby které neprošly volbami, osoby které vybere skupina hlav pomazaných, je už několikátý havloidní pokus o nepolitickou politiku, kdy se skupina intelektuálů cítí být povolána ukázat nám, že jenom oni jsou ti správní a hodní co nám nalajnují cestu ke světlým zířkům.

Nemohu si pomoci, ale když už bychom měli opustit stávající model výběru těch co nám vládnou, tak bych byl pro nějakého osvíceného diktátora. Takového nějakého českého Pinocheta by to potřebovalo.

Nemyslíte?

Na dokumentárním snímku rada spravedlivých.

Psáno pro blog.iDnes.cz