Nepočítal jsem zúčastněné, abych se nespletl podobně jako odboráři s počty na Václaváku. Použiji číslovku neurčitou. Nebylo nás tam mnoho. Na to, co se o tomto památníku nařečnilo, napsalo a utratilo, tak jenom pár.

Foukal asi ten správný vítr, protože žádný zápach z nedalekého vepřína cítit nebyl. Třeba se už ale vyprázdnil, jako všechny kravíny a vepříny ve vesnicích, kterými jsem cestou tam projížděl. Bílých tam bylo přítomno víc než Romů. Velkou část přítomných tvořili novináři a televizní štáby. Vedly se řeči o minulosti, obětech nacismu, mluvilo se o současných vraždách z rasových pohnutek.

Podobné pietní akce mi připomínají svátek upálení Mistra Jana Husa. Nikdo nemá důvod truchlit, ale stejně se pronáší smutné projevy a přítomní se nutí do pochmurných výrazů. Zúčastnění jsou povětšinou ti, kteří z toho nějakým způsobem těží. Vládne přetvářka a faleš.

První světová pro naše předky znamenala daleko větší utrpení než-li druhá. Stačí kouknout v každé vsi na náves. V žádné nechybí pomník s mnoha jmény a fotkami. Žádné piety se už léta nekonají. A to skončila jen čtvrtstoletí před druhou. Měla by se stanovit hranice, kdy s oficiálními akcemi skončit. Pozůstalí ať si vzpomínají, jak dlouho chtějí. Řečem, že se lidstvo z historie učí, nelze věřit. To by druhá světová nemohla začít dvacet let po první, kdy válečné utrpení bylo ještě v živé paměti.

http://bicera.blog.idnes.cz/c/265189/Tak-jsem-byl-na-pietni-akci-v-Letech.html