Minulý víkend nezačal dobře. V mé domácí síti totálně vyhořel klíčový router. A protože jsem pátek trávila vším možným, jenom ne datlováním do svého noteboku v poloze vsedě kanceláři a musela jsem tudíž (navzdory všem svým předsevzetím o volných víkendech) dodělávat práci v sobotu, znamenalo to pro mne nemalý problém.

Po rychlém zanalyzování všech myslitelných úhybných manévrů (typu předstírat, že mne přejel vlak) a po konzultaci s naším „šéfajťákem“ (typu jak se připojit k mým pracovním datům třeba i za cenu pirátského zneužití nejbližšího vojenského satelitu USA) všichni zúčastnění museli konstatovat, že neexistuje jiná varianta, než ještě ten samý den sehnat přesně stejnou náhradu za zkolabovanou součástku.

I začala anabáze. Několik lidí se rozjelo do několika různých směrů. Několik dalších lidí se snažilo pátrat na internetu.  A všichni svorně nadávali jak špaček, protože součástka byla natolik atypická (a současně natolik nenahraditelná), že nebyla k mání.

Má návštěva tří velkých řetězců skončila totálním fiaskem. V jednom obchodě se prodavač domníval, že mu mávám před nosem přenosným DVD přehrávačem. Když jsem jej vyvedla z omylu, vypoklonkoval mne s tím, že je v obchodě teprve druhým dnem a tudíž nemá páru, co po něm chci. V druhém obchodě pána z personálu zjevně víc zajímala délka mé sukně než to, co mu povídám. Jakmile však zpozoroval, že se mi za zády batolí synek, ztratil i tento zájem. Ve třetím obchodě se mi dva prodavači současně věnovali mimořádně ochotně, ale po zhruba deseti minutách jsem pochopila, že ani jeden z pánů nemá ponětí, na co se jich ptám, a jen to velmi zdařile maskují.

Zcela frustrovaná jsem se potácela ze skladu ven. A pak to přišlo. S nefalšovaným sprintem mne dohnal vcelku seriózně vypadající pán, který přiznal, že vyslechl můj zoufalý rozhovor s personálem velkoobchodu. A že prý by mi rád pomohl, že má takovou malou firmičku zaměřenou na počítačové komponenty, a že prý sice mají už zavřeno (je sobota), ale pokud bych zajela tam a tam, jistě bych se na jednoho z jeho zaměstnanců dozvonila, a on by mi prý jistojistě pomohl. Chvíli jsem uvažovala, zda nemám co do činění s nebezpečným deviantem, který mne chce vylákat do neobydlených končin, ale pak jsem nad tím ve svém zoufalství mávla rukou a přijala jeho nabídku. A nestačila jsem se divit! Nejen, že jsem se na pana zaměstnance dozvonila, nejen, že mi ochotně otevřel, dokonce i prohledal (mimo svou pracovní dobu) sklad, zjistil, že v něm sice nic není, nicméně neváhal obvolávat spřátelené ajťáky, dokud neuspěl, nechtěl za to ani zaplatit, a nezištně mne poslal na druhý konec Prahy, odkud jsem si konečně odnesla svou součástku.

Řeknu to asi takhle: Vy, kdo si stěžujete, že Vás zaměstnavatel ždíme, že Vám dává malý plat, nebo že si Vás neváží, řekněte mu jednoduše sbohem a začněte podnikat. Protože pořád tu pro Vás místo je. Nepotřebujete k tomu žádné zvláštní zkušenosti. Prodávejte třeba párky na nejbližším náměstí, dovážejte na objednávku ojetá auta z Německa nebo sekejte zaměstnaným sousedům za peníze trávník – to svede skoro každý. A k tomu v ceně nabídněte úsměv, kompliment, a služby i o půlnoci, a když to nebude stačit, přesvědčte ještě svou manželku, ať k tomu přídavkem zatancuje břišní tanec. A úspěch máte zaručený. Příští hospodářskou krizi nepřežijí ti, kteří se dnes zdají „silní a velcí“, ale ti, kdo budou pružní a inovativní. Protože to je podstata a smysl hospodářských krizí: eliminovat to, co již je přežité, a nastolit něco efektivnějšího.

Ta firma, která mi pomohla, i když nemusela, sídlí V Holešovičkách a její jméno začíná na B. A mne už nikdy nenapadne obrátit se s jakýmkoliv IT problémem na kohokoliv jiného. Což je zase podstatou dalšího růstu oné dosud malé firmy, a současně i podstatou sice pozvolného, ale nevyhnutelného zániku oněch neschopných gigantů.

http://sichtarova.blog.idnes.cz/c/200785/Blizi-se-krize-Dejte-vypoved.html