Slýchám to po hospodách i ve frontách v obchodě, čtu to na netu i v novinách, vidím to v televizi. Ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl a slyšel člověka, který by řekl: "Za to si můžu, já vůl, sám."

Začíná to už u dětí.
"Já za to nemůžu, " svěří si mi bezelstně vnučka nad rozbitým hrníčkem.
"A kdo tedy?" ptám se naivně.
"Skřítek. Strčil do mě. Ale je neviditelný dědo," tvrdí s naprostou jistotou.
"Cos to přinesla za maso," ptám se manželky nad kusem černého přismrádlého hovězího.
"Já za to nemůžu, to mi dala v masně, já si nevšimla," prohodí manželka ledabyle a já nemám sílu ani odvahu říct ji, že za to může a měla si všimnout.
"Já za to nemůžu," řekl jsem onehdá doktorovi, když mi říkal, že mám vysoký tlak a cholesterol. Ale samozřejmě, že můžu. Cpu se nezdravým tučným masem, knedlíky a ještě to zapíjím pivem a slivovicí.
Ale je fajn mít v zásobě někoho, kdo za to může vždycky. Za počasí svatý Petr a samozřejmě rakety a globální oteplování nebo ochlazování. Za to, že nemám práci a peníze především levní cizinci a nepřející fabrikanti. Za to, že se děti neučí a flákají se může pochopitelně škola. Nu a za všechno ostatní samozřejmě vláda.
Na svou čest tedy prohlašuji, že za to, že jsem hloupý nemohou sudičky, ale moje lenost, nevzdělanost, nevšímavost a necitlivost. Jak je tomu u vás?

http://wolprecht.blog.idnes.cz/c/287921/Za-vsechno-muze-nekdo-jiny.html