Rozmohla se nám na levici taková móda: slovní spojení "primitivní antikomunismus". Nikdo nikdy nevysvětlil, co přesně to znamená, cítíme ale jistou naději, že existuje i antikomunismus jiný, snad sofistikovanější. Na podrobnosti se ale zeptejte Jiřího Dienstbiera nebo Lubomíra Zaorálka.

Jisté však je, že by se člověk označený za "primitivního antikomunistu" měl pořádně stydět: zní to skoro jako "primitivní rasista" - a málem hůř než "primitivní komunista", což stejně může říci jen - ano, primitivní antikomunista.

Není úplně jasné, čím si v zemi, kde už dvacet let platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, stvrzený navíc jedním z prvních (a podle mnohých i jedním z nejpůsobivějších) rozhodnutí Ústavního soudu, nabral výraz "antikomunista" tak nepěkný zvuk. Jako by v tom byl nějaký nebezpečný fanatismus - proč v roce 2013, skoro čtvrtstoletí po revoluci, trpět předsudky vůči oddaným příznivcům této myšlenky? Jsou přece vyřízení, určitě už ne nebezpeční, rozhodně méně než třeba neonacisté, protože už je jiná doba, 50. léta už se nemohou nikdy vrátit, na rozdíl od těch třicátých. Kdo tohle nedokáže pochopit, je - ano, správně, primitivní... a tak dál.

Dámy, co pláčou na hrobě masového vraha Gottwalda, a pánové, kteří učili, jak pálit na hranicích obehnaných ostnatým drátem do "narušitelů", se proměnili v legitimní představitele strany, která si do stanov napsala, že neusiluje o svržení demokracie násilnou cestou, takže jen primitiv může zpochybňovat upřímnost jejich záměrů. Skoro jako v roce 1946. Kdy a jak se to vlastně stalo?

Možná ve chvíli, kdy bylo jasné, že český antikomunismus zprava nemusí být jen "primitivní" nebo opravdu upřímný (což je pro ledaskoho zleva totéž), ale taky hodně pragmatický. Teď zrovna se antikomunistický boj soustředí na frontě u Ústavu pro studium totalitních režimů - jako kdyby odvolání jednoho ředitele znamenalo návrat někam k 24. únoru 1948. To si jistě nemůže myslet ani premiér Nečas, který minimálně nevkusně vykládá cosi o "levicovém" puči a přípravě na budoucí vládu ČSSD a KSČM. Ano, taková sestava (jedno v jakém maskování) nám nejspíš od příštího roku vládnout opravdu bude. Zásluhu na tom nebude mít Petruška Šustrová ani dočasná ředitelka Pavla Fléglová, ale právě Petr Nečas a jeho strana. Pokud tedy stále ještě předpokládáme, že tu vlády vznikají na základě výsledků voleb.

ODS nikdy nezakládala svůj étos na antikomunismu, ostatně její otec zakladatel a první předseda Václav Klaus se vždy demonstrativně označoval za "nekomunistu" a svá léta za normalizace popisoval jako kombinaci odpoledního tenisu a večerního koncertu Jiřího Stivína v Redutě. To na primitivní antikomunismus opravdu nevypadá. Uvnitř ODS se nikdy dvakrát nedařilo někdejším disidentům - a těch pár, které bychom snad mohli označit za autentické "antikomunisty" (předem se raději omlouváme), už z ODS většinou stejně odešlo: třeba Hana Marvanová, Jana Marcová, Jan Ruml, Stanislav Devátý. Alexandr Vondra sice zůstává, nicméně více než antikomunismu, který mu aspoň lze věřit, se teď věnuje letecké dopravě.

ODS je sice kdykoliv připravena vylézt na antikomunistickou barikádu a bránit zem před nástupem rudých hord, ve stejné chvíli v téže ulici je schopná dohodnout s třídním nepřítelem jakýkoliv kšeft: od prezidentské volby po prodej obecních pozemků. Můžeme se na to dívat i příznivou optikou: také tahle taktika jistě přispěla k tomu, že se z českých komunistů stali líní překupníci hlasů a dle svého klasika "užiteční idioti", z nichž se občas zvedá žaludek, ale strach z nich dnes opravdu nejde. Představa, že by po něm členové vyžadovali doslovné plnění volebního programu, musí Vojtěcha Filipa budit hrůzou ze sna.

Jenomže pocit bezpečí před komunisty je velmi individuální záležitost. A "antikomunismus" je naprosto normální, přirozenou a mnoha lidmi hluboce prožívanou reakcí v zemi, kde vedle sebe stále ještě žijí nepotrestaní zločinci se svými oběťmi. Zpochybňovat to může jen primitiv.

http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-59715880-o-tom-primitivnim-antikomunismu