V Česku vládne koalice Zemanových průmyslníků a zdivočelých státních zástupců

Pět týdnů uplynulo od policejní razie na Úřadu vlády, která změnila českou politiku – nejprve došlo k zatýkání některých poslanců a olomoučtí státní zástupci se rozhodli přepsat dosavadní politická pravidla. Poté padla středopravicová vláda Petra Nečase a nakonec Miloš Zeman stvořil proprezidentský kabinet Jiřího Rusnoka. Co bylo na počátku?

Těch pět týdnů proměnilo politickou atmosféru a narušilo dosavadní systém vládnutí v České republice. Nešlo o náhlé spiknutí, a když, pak spočívalo jen v načasování celé policejně-prokurátorské akce, jež ve druhé fázi přešla v prezidentský polopuč, který je ovšem výrazem reálných politických a hospodářských zájmů.

Ve skutečnosti šlo o vyvrcholení dlouhodobější trendů, kdy některé složky státní moci chtějí expandovat na úkor jiných. Pokud však tyto trendy budou pokračovat stejným tempem, dojde k rozbití systému vládnutí a dosavadních právních jistot, jež nebyly vždycky skvělé, ale relativně předvídatelné. Namísto toho máme našlápnuto k tomu, aby se nám „ve svaté štvanici na korupční strašidlo“ z polistopadového, poměrně liberálního způsobu vlády utvořila nějaká forma autoritativní demokracie, s výraznou mocí represívních složek a protekcionářskou hospodářskou politikou.
Ve spojitosti s proruským naladěním části politických a hospodářských elit to může postupně vést ke zpochybnění jednoznačně prozápadní orientace země.

Expanze justice

Zhruba v posledních osmi deseti letech byla veřejnost stále více rozčarována z toho, jak elity pojímají politiku jako soukromý byznys. Současně nebyly schopny zajistit silnou vládu a vymahatelné právo. Vzpomeňme jen na vlády Vladimíra Špidly (2002–2004) nebo Stanislava Grosse (2004–2005), kdy můžeme poprvé mluvit o dezintegraci státní moci. Průvodním projevem bylo, že nad určitými resorty přebíraly „protektorát“ nikým nevolené zájmové skupiny.

Tragédií následující éry (Paroubek, Topolánek) bylo, že oba pánové nepochopili, že společnost je politicky rozdělená na dvě stejné skupiny, jež je nutné politicky smířit. Z dnešního pohledu bylo chybné, že nedokázali udělat půlkrok k sobě a sladit „zájmy práce a kapitálu“. Namísto toho jsme byli svědky chytračení a „studené války“ dvou táborů, což přispělo k jejich marginalizaci ve volbách v létě 2010, v nichž voliči masově hlasovali pro nové subjekty. Daleko fatálnějším znakem této éry bylo „zbyznysovění“ politiky, které začalo být pokládáno za standard.
Jedním z projevů „studené války“ bylo, že politici začali do politických rozhodování vtahovat různé druhy justiční moci (Ústavní soud, Nejvyšší správní soud), až z nich udělali partnery na politickém hřišti. Tady někde jsou zárodky trendu, kdy v hlavách některých soudců vzniká zčásti mesiášský komplex (Wagnerová), zčásti účelově politický kalkul (Rychetský), že je nutné prostřednictvím soudního rozhodnutí změnit českou demokracii.

Průmysl rozhodl
V závěsu a s odstupem několika let za nimi už pochodovala skupina státních zástupců středního věku, jež si sama napsala a exministru Pospíšilovi fakticky nadiktovala nový zákon o státním zastupitelství, který výrazně modifikoval moc státních žalobců směrem k někdejší prokuratuře. Celý trend má ještě jeden důležitý aspekt – v demokracii stojí v justičním systému nejvýš soudy, v komunistickém systému je to prokuratura jako prodloužená ruka politické moci.
Reflex na svých stránkách už dva roky upozorňuje, že skupina bývalých vojenských prokurátorů z Nejvyššího státního zastupitelství v občasné spolupráci se superambiciózními lidmi z Unie státních zástupců se nebezpečně snaží tento model resuscitovat. Jejich tažení bylo z velké části úspěšné, protože surfovalo na vlně protikorupčního tažení české veřejnosti.
Tento trend by se nikdy ve veřejném životě neprosadil, kdyby nezačal mít podporu u vlivných lidí z českého byznysu. V souvislosti s hospodářskou depresí po roce 2008 a stagnujícím západoevropským trhem stále více průmyslníků začalo obracet svou pozornost k Rusku a rychle rostoucím zemím s vesměs autoritativními formami vlády. Obchodovat s těmito zeměmi ovšem předpokládá mít na své straně vládu a prezidenta. Když je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg zklamal svým rušením některých velvyslanectví a konzulátů, vsadili na Miloše Zemana. Dnes mají svého protektora nejen na Hradě, ale i svou nepolitickou vládu, kam si dosadili své zástupce.
Souhrnně řečeno, v posledních pěti týdnech došlo k vyvrcholení dvou trendů: některé orgány státní správy mocensky expandují a ruku v ruce s tím se mění charakter země a jeho zahraniční orientace. Děje se tak pomalu, postupně, ale jistě. Teprve další měsíce ukážou, jestli účelová koalice policistů, státních zástupců a průmyslníků z okruhu prezidenta republiky může být základem nějaké příští vlády.

http://www.pravybreh.cz/2013/07/25/bohumil-pecinka-kdo-vladne-v-cesku/