Možná jste znuděni objektivními, pravdivými a především vyváženými zprávami ze života rómské menšiny, takže si přečtěte neobjektivní, nevyváženou a proto zcela jistě nepravdivou reportáž o nedotažené čórce v lékárně, které jsem přihlížel a která díky spolupráci všech přítomných neskončila multikulturním obohacením.
Uvidíme také, že Rómové dovedou ještě jiné věci než pracovat, tancovat a účastnit se komunitní práce.
Cikánka #1 vypadala trochu jako kurva v důchodu. V týmu měla úlohu vyjednávače a vůdce. Bylo jí asi čtyřicet ± 20. Na hlavě měla výrazný melír, který vypadal jako ohořelá sláma ve stohu, kde si hráli haranti se sirkama.
Cikánka #2 byla širší než delší. Robustní gypsy mamma byla přímo exemplárním příkladem sociálního útlaku rómského etnika a hmotného nedostatku způsobeného nespravedlivou sociální politikou. Její míry bych odhadl tak na 150-150-150, přičemž jedněch sto padesát je výška, další hmotnost a třetí je obvod těla v nejširsím místě. Věk si netroufám odhadovat.
Lékárna Max má ten problém, že je částečně samoobslužná a tím pádem je snadným cílem pro čórka mission, protože si tam menšina může vybrat medikamenty podle svého. Jasně že hardcore matroš je za pultem, ale i tak je to atraktivní destinace.
Já jsem si vyrazil koupit kysličník a tabletky na bolení v krku. Obě čórkabitches jsem videl už před obchodem, jak čumí skrz výlohu, kolik je tam zákazníků. Když viděli, že jsou tam jen lékárnice a pokladní, rozhodly se k nájezdu. Následoval jsem je. Méně otylá kurva mě hned ve dvečích vizuálně checkovala, zda nejsem fízl nebo tak něco, a usoudila, že jsem běžný zákazník čili no problem.
Dvojice se rozdělila. Já si šel po svém a #1 se vydala zabavit lékárnici. Představovala větší problém než pokladní, protože za svým mírně vyvýšeným pultíkem viděla přes celou prodejnu, zatímco pokladní seděla a měla limitované zorné pole. V tu chvíli jsem si poněkud zpozdile uvědomil, že ty dvě bičiz nejdou nakupovat, ale čórovat a začal jsem se podle toho chovat.
#1 začala obtěžovat magistru s nějakým virtuálním zdravotním problémem. Nerozuměl jsem vůbec co chce, mluvila tím jejich dialektem Volfovy ulice, navíc hulila tak sto za den a měla hlas jako Dalibor Janda, když chroupe suchary. Že prý njéco f kérku nebo co za krám. #2 se pustila do práce. Nejdřív začala koumat nějaké barevné krabičky s léky, aby zjistila, že její metabolismus vitamíny zn. Marťánci nepotřebuje. Hledala evidentně nějaký prášky na bolest a zdálo se částečně, že se v tom i vyzná, protože nečetla vůbec názvy léků, hledala jen krabičku určité barvy.
Mnoho psů, zajícova smrt, říká se, tedy pokud to nemá nějaký skrytý rasový podtext, který zná jen Pavel Eichler. Léků tam bylo hodně a #2 nevypadala, že by vystudovala farmakologii s červeným diplomem. #1 furt mlela pantem a lékárnice už jí začala mít dost. Hrozilo akutně, že jí vypoklonkuje, ale #2 pořád neměla to, co chtěla. Navíc jí došlo, že ji sleduju. Pokusila se o únik do uličky mezi další regály, ale následoval jsem ji tam a byly tam ponejvíce bylinné čaje, takže žádná extra jízda. Maximálně by to mohl Koloman hulit. Pokladní se zvedla a začala taky slídit. Pro obě cikánský zlodějky to začalo být píčou ke zdi, protože jejich hlavní zbraň – odvedení pozornosti jinam – selhala.
V další fázi se zdálo, že #2 vezme cenu útěchy a vynoruje to, co se jí nejvíc líbí. Asi v minulosti udělala dobrou zkušenost s Ibuprofenem aka Ibalginem, tak se na něj vrhla. Halucinogenní účinek má sice nulový, ale zase si z růžových tabletek může Aranka udělat vkusné náušnice a korále, až půjde šlapat do Stromovky nebo si děti mohou hrát na Ordinaci v růžové zahradě. Vytáhla krabičku z regálu, lahvičku z krabičky a dělala, že ukrutně studuje, co je na lahvičce napsáno. Tvářila se u toho soustředeně, jak když Flemming izoloval penicilin z plísně, a v podstatě se čekalo, až se začnu dívat jinam, aby vrátila krabičku do regálu a její obsah založila do kapsy bundy připomínající svrchní plášť ze vzducholodě.
Já jsem pro každou špatnost, takže jsem se jako mrknul jinam, a hned zase zpátky, a vida – kunda nezklamala. Aspoň v něčem že je na tyhle ludry spolehnutí.
„Vrať to,“ zahájil jsem komunikaci s menšinou.
Koukala na mně jako že asi né. Asi se chystala něco říct, lahvičku v ruce na půli cesty do kapsy.
„No dělej. Hezky to dej zpátky.“
Pokladní se dala do pohybu a přehradila cestu ke dveřím. #2 pochopila, že ať je to jak chce, z čórky nebude nic. Vrazila lahvičku do krabičky a začala něco mrmlat tím jejich speakem. O Roma Vakeren. Nečekal jsem žádné zásadní poselství jako třeba že jsem rasýzta, protože tahle na to byla moc blbá a stránky sdružení Dženo jistě pravidelně nečetla.
#1 zjistila nějakým šestým smyslem, že se čórka nepovédla móre hádry, a začala vyklízet scénu.
Dokončil jsem nákup, prohodil pár slov s personálem o úspěšné akci a měl se odchodu. Čekal jsem, že tam budou někde čekat, aby mi vyškrábaly oči, zavolaly Ondřeje Cakla nebo tak něco, ale nic takového se pochopitelně nestalo. Jednak přece nezlikvidují dojnou krávu, která ročně odsype mnoho (desítek) tisíc na daních jejich sponzorovi, a pak obchodů je mnoho a ne všude se personál extra soustředí, tak prostě půjdeme čórovat o dům dál.
http://pravyprostor.cz/roma-shopping/
