Nenapomeneš pejskaře svého



Bydlím v Českých Budějovicích v ulici s naprosto největším počtem děr na metr délky. Při mém posledním soukromém sčítání to vycházelo na 9 děr na 1 metr délky vozovky. Nepřeháním, přijďte se projet.



Ulice se sice jmenuje Otokara Březiny, ale podle názoru jejích obyvatel by se měla jmenovat pravým jménem onoho spisovatele, tedy Václava Jebavého, protože to by přesně vystihovalo to, co s námi budějovický magoostrát dělá. Vyjebává. O tom ale dnes psát nechci, i když je to velmi palčivý problém. Dnes se s Vámi podělím o zážitek zcela jiný, než je průjezd naším tankodromem, pardon regulérní českobudějovickou ulicí.

Je to zážitek poměrně nevšední a při svém věku a zkušenostech jsem si myslel, že se těmto věcem již dokážu vyhnout. Nedokážu. Naše ulice má totiž ještě jiné specifikum a to velmi zajímavou polohu. Leží na spojnici mezi Rožnovem a Malší a proto je zhusta využívána pejskaři pro venčení svých chlupatých miláčků na cestě k řece. A samozřejmě, jak už je v Čechách zvykem, po psech prakticky nikdo neuklízí. Tedy vlastně těžko říct, zda jsou to jen psi co se v naší ulici venčí, protože to, co zůstává před naším domem, vypadá, že si u nás ulevil minimálně Tyranosaus Rex a to se ještě poslední dobou živil hadrama na podlahu. Prostě síla. Uklízet se to člověku nechce, ale když máte malé dítě, nakonec vám nic jiného nezbude.

Minulý týden jsem přijel domů, zajel jsem do garáže, a jak se sbírám, koukám, že mám popelník plný parkovacích kartiček, trestu za to že jsem byl něco vyřizovat na úřadech ve městě. Sebral jsem je a vyšel z garážových vrat, abych je vyhodil do popelnice. Přímo před vchodovými vrátky vyráběl středně vzrostlý dalmatin další dílo. Naproti přes ulici stál jeho venčitel.  Vyhodil jsem papíry do popelnice a povídám pánovi, že bych opravdu ocenil, kdyby po svém psovi uklidil a kdyby jej nenechával běhat volně. Pán se na mě podíval, na chviličku se zamyslel a pak povídá, že mi do toho nic není a že si mám „vysrat voko“. Podíval jsem se na toho mužíčka, byl tak okolo pětačtyřiceti, o hlavu menší a tak o 30 kilo lehčí. Na chvilku jsem se zase zamyslel já, protože jsem nevěděl, jestli jsem správně slyšel. Když mi došlo, že jsem slyšel správně a že opravdu mluví se mnou, řekl jsem něco v tom smyslu, že mi do toho je dost, protože dělá svinec před mým domem a na mým pozemku a že jestli se ten pes běhající na volno přiblíží k mýmu děcku, tak mu po předchozích zkušenostech se psy, z něj klidně udělám cedník.

On na to už nic neřekl a tak trochu posmutněle přešel ulici směrem nám, tedy ke mně a pozůstatku po trávícím procesu psa. Myslel jsem, že je situace vyřešena, mé pedagogické nadání oslaví triumfální vítězství a on přece jen uklidí předmětný exkrement, ale chyba lávky. Když došel na dosah ode mne, pootočil se a švihnul mne vodítkem. Bylo to obyčejné přeložené lanko a trefil mne jeho složeným koncem přesně na čelo. Žádná velká rána, ale nečekal jsem to a brýle mi obloukem odlétly pryč. Asi tak půl sekundy jsem zaváhal, pak jsem ho obouruč chytil pod krkem, zvedl ho, pootočil se a postavil si ho zády k venkovní zdi garáže. V tu chvíli se vše zpomalilo. Levou rukou jsem ho držel pod krkem a pravou pěst jsem měl zvednutou, že mu jí už opravdu lísknu. Chlapík měl ruce volné a snažil se mě dát facku, ale nešlo to, byl jsem o dost větší a ruce jsem měl delší. Je zajímavé, jak mozek v takových chvílích pracuje. Času bylo najednou spousta. Kdysi jsem závodně dělal jeden úpolový sport a byl jsem docela úspěšný, ale teď jsem si uvědomil, kolik chyb dělám. Byl jsem rád, že má ruce nahoře, snaží se mě praštit a že neloví z kapsy třeba kudlu. Věděl jsem, že tuhle situaci je třeba urychleně dořešit. Ale nebyl jsem sám, kdo zjistil, že něco není v pořádku.

Ano, správně, ještě tu byl ten dalmatin. V tu chvíli už byl od nás asi tak 20 metrů. Podíval se na mne, vyrazil plnou rychlostí k nám a začal štěkat jako blázen. Zcela správně shledal, že se jeho páníček právě účastní souboje a že je jeho povinností jako člena smečky se přidat. Současně ale také správně vyhodnotil šance na úspěch a tak doběhl k nám a poněkud neočekávaně se tomu chlapovi zakousl do nohy. Teď se stala situace alespoň pro mne poněkud nepřehlednou, kalhoty se trhaly, pes temně vrčel, mlátil hlavou ze strany na stranu, čímž mě mydlil do holení, ale asi to nebylo nic proti zážitku toho chlapa, protože toho jsem stále ještě držel pod krkem a on ječel asi tak o oktávu výš než předtím mluvil. Podle jekotu bych byl řek, že se pes pustil a zakousnul se výš, ale nebylo tomu tak, kouknul jsem dolů a furt mu visel na noze. Teď už zase nebyl čas na nic. Myslel jsem si, že se to zblblý psisko spletlo a vybralo si jinou nohu, takže jsem toho experta pustil a zacouval do vrátek vedle. Pes ale asi dobře věděl, co dělá a proč, protože nepustil a dál vylepšoval outfit svého masodárce. Teď s odstupem času si myslím, že pokud se ten člověk choval k psovi stejně jako k lidem okolo, pes se prostě rozhodl, že je ta pravá příležitost mu to vrátit. Pes za neutuchajícího vrčení, trhání se látky a jekotu odtáhl chlapíka asi tak 15 metrů ode mě, kde ho ten člověk setřásl (nebo spíš odkopnul) ani se neotočil a kulhal pryč. Dalmatin kroužil kolem něj a dorážel dál. Dál jsem neměl chuť cokoli řešit. Už se u mě začal projevovat přebytek adrenalinu a začaly se mi regulérně třást nohy, takže jsem zavřel dálkáčem garáž a šel jsem domů.

 Pokud jste čekali nějaké slavné vítězství, jste zřejmě zklamáni. Vítězství to rozhodně nebylo, po chlapíkovi zůstalo na ulici vodítko, zbytky kalhot a to lejno jsem taky nakonec musel uklidit sám. Proč tedy o té věci vůbec píšu? Kromě toho, že jsem se s Vámi chtěl podělit o zážitek, který se při napomenutí pejskaře nestává každý den, chtěl bych ještě požádat Budějovičáky o jednu maličkost. Potkáte-li někde v Budějovicích kulhající individuum se vzrostlým dalmatinem, pozdravujte ode mne toho psa, je u mne vítán a nějaký pamlsek se tu taky najde. Mám totiž dojem, že IQ toho zvířete je řádově vyšší než jeho majitele, o čemž koneckonců svědčí i fakt, že pedagogické působení psa na výchovu toho exota bude ve výsledku daleko vyšší než to mé.

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009041303


 


Vloženo: 16. 4. 2009, autor: Fufík (petr@paulczynski.cz)