Je třeba cestovat, neboť nic nemůže nahradit přímý kontakt se skutečností, v níž se vzájemně prolíná nezměrné množství různých faktorů.

Tento kontakt nemůže nahradit četba textů. Několikrát jsem podnikl cestu kolem světa. Procestoval jsem země jako například Írán nebo Afghánistán - tam dnes ovšem cestovat nemohu. Osobní zájmy a záliby mne často přivedly do Spojených států, kam se budu rád navracet i přesto, že tam nyní bude u moci Barack Obama.

Nezdržuji se příliš mezi „bobánky“ z univerzit, neboť vím předem, jaké je jejich smýšlení. Brzy mám tohoto prostředí plné zuby a tento pocit záhy přechází až v jakési zhnusení. Přes názorové rozdíly mám už třicet let řadu přátel v New Yorku a v San Franciscu. Když se s nimi setkávám, snažím se s nimi raději mluvit o jiných věcech, než jsou politika, ekonomika nebo geopolitika; a když už na ně přijde řeč, dávám si pozor na to, abych svým přátelům neodporoval, neboť dobře vím, že bych jen ztrácel čas. Snažím se i přesto vidět to, co je na nich milé a lidské. Potom se přesouvám do vnitřní Ameriky, kde se vyznám a cítím lépe.

Chtěl bych častěji jezdit do Izraele. Mé pracovní vytížení mi v tom však už několik let bránilo. Strávil jsem teď v Izraeli několik dní v prosinci - André Darmon, ředitel časopisu Izrael Magazine, mne pozval, abych zde přednášel. Považuji za užitečné o své návštěvě stručně pohovořit, právě vzhledem k bezprostřední aktuálnosti současného dění. V Izraeli jsem se setkal se společností ještě modernější, než byla ta, s níž jsem se loučil při svém posledním pobytu. Lidem, s nimiž jsem hovořil, jsem říkal, že mezi Izraelem a Spojenými státy existuje mnohem větší blízkost než mezi Izraelem a kteroukoli z evropských zemí. A já i nadále považuji za obdivuhodné to, co lid Izraele udělal s kusem nehostinné pouště za posledních šedesát let.

A jsem i stále přesvědčen, že právě toto arabské a muslimské národy z regionu nesnášejí a nechápou, byť modernost poněkud pronikla i do jejich kultury a mentality. Židovský stát v samém srdci dar el islam je pro ně něco nesnesitelného. A židovský stát uskutečňující ještě nedávno sotva myslitelné odvážné věci, s tím se oni také vůbec nedokážou smířit.

Kdyby se Izraelcům svěřilo území Sýrie, Jordánska nebo egyptský Sinaj, během několika let zde světle žlutou barvu pouště vystřídá křehká zeleň zavodněných oblastí. Kdyby se Izrael dostal do rukou místním Arabům, bude poušť velice rychle zpět.

To je obzvlášť patrné na hraničních územích. Na severu země, nejblíže Libanonu, a tedy velice blízko u míst, kde se pod blahosklonným dohledem OSN znovu vyzbrojuje Hisballáh (byl jsem tu z izraelské strany natolik blízko, že jsem mohl mluvit s modrými barety a antisemitskými milicionáři, které ode mne oddělovaly dvě řady ostnatých drátů), pěstují Izraelci ovocné stromy, a to až k demarkační čáře. Na straně Hizballáhu nic, nepočítáme-li panely na oslavu „mučedníků“, jinými slovy vrahů.

Cesta, která odděluje Jordánsko od Judeje-Samaří, je zajímavá. Jede se po ní bezpečně, neboť ji Izrael má plně pod kontrolou. Pouze izraelské domy tu mají normální, čistou a vzdušnou podobu, zatímco na arabské straně to jsou vesměs brlohy. Domy Izraelců a jimi vzdělávaná půda tu tvoří osady, „kolonie“, jak píše evropský tisk, jinými slovy enklávy civilizace. „Mezinárodní společenství“ si přeje, aby tyto enklávy zmizely a udělaly místo brlohům a hromadám kamení, které by měly přestavovat tzv. Palestinský stát: šéfům gangů jako například Mahmúd Abbás by to umožňovalo zřizovat si konta ve Švýcarsku. Izraelské stopy civilizace a pokroku, které pro upadlé západní oči představují největší pohoršení, by tak definitivně zmizely.

V následující etapě bude Izrael pravděpodobně vystaven hrozbě, že ho pohltí vlna džihádistického barbarství. Izrael si nic nenechá líbit, jak to vidíme z probíhajících operací proti Hamásu. Kdyby arabští obyvatelé této oblasti nebyli posedlí fanatismem, přáli by si skutečný mír, aby mohli mít prostřednictvím produkce a směny užitek z prosperity, kterou tu vytvořil Izrael. A kdyby duch západních politiků nebyl rozhlodán zbabělostí a poddanstvím, tito politikové by sami podněcovali vývoj v tomto směru.

Přel. Josef Mlejnek (kráceno).

http://www.les4verites.com/archives/auteurs-Milliere-Guy-6.html
Guy Milliere (1950) je francouzský filozof, ekonom, profesor dějin idejí a kultur na univerzitě Paris VIII, mj. autor knihy Kdo se bojí islámu?, životopisu Ronalda Reagana, překladatel děl Friedricha A. von Hayeka.

http://virtually.cz/?art=17717