Zkušenostmi se prý člověk učí - alespoň to říká známé úsloví. Mohu to potvrdit, i když já zcela jistě nepatřím k dobrým žákům. Ti totiž obvykle stejné chyby neopakují a já jsem tu stejnou - sice ve značném časovém rozpětí - udělal už čtyřikrát.

Již patnáct let podnikám a ve výrobě mohu využít na lehkou manuální práci v pěkné zateplené dílně i zaučené pracovníky. Přestože nabízím docela slušné platy - od 12 do 18 tisíc měsíčně, již dlouhodobě mám obrovské problémy někoho na takovouto práci sehnat. A tak jsem v průběhu tohoto dlouhého období vyzkoušel spolupráci i se dvěma Romy. V obou případech jednoho dne v rámci zkušební doby , vždy po výplatě, zmizeli i s ručním elektrickým nářadím v hodnotě mnoha tisíc korun a já jsem je už nikdy neviděl.

Jindy se před vchodem do firmy objevila početná romská rodina. Pohovořili jsme a protože jsem právě měl spoustu jednoduché ale nezbytné manuální práce, domluvili jsme se na sobotní a nedělní brigádě. Na zkoušku. Podali jsme si na to ruce a já jsem se celé páteční odpoledne věnoval přípravě pracovních podmínek a materiálů pro brigádníky, kteří se však ani v sobotu, ani v neděli, ani nikdy jindy už neobjevili.

Nedávno se u vrat mé firmy objevila romská manželská dvojice. Česky mluvící, docela sympaticky vyhlížející třicátník jménem Tibor mě oslovil a nabídl jejich služby. A tak jsem je přijal a po 14 dnech, v jejichž průběhu jsem s nimi byl velmi spokojen, dokonce poskytl i ubytování ve služební garsonce přiléhající k výrobním prostorám. V těch dnech jsem navíc získal docela velkou zakázku, takže práce pro manželský pár jsem měl víc než dost. Měl jsem upřímnou radost, že vztahy fungují k oboustranné spokojenosti a že to při spolupráci a soužití s Romy nemusí vždy dopadnout jen špatně.

Bohužel jsem se opět zmýlil. Dva dny po první výplatě už jsem je ráno v garsonce ani na pracovišti nenašel. Tentokrát zmizel „jen" barevný televizor, který jsem jim do bytu zapůjčil.

Kolik pokusů mám ještě udělat a o kolik peněz mám ještě přijít, abych se přesvědčil o tom, že Romům se prostě nedá pomoci, když sami nechtějí. A tak se zájmem sleduji jejich invazi do Kanady a pokusy o získání azylu z důvodů diskriminace v České republice. Že by zrovna tam chtěli začít poctivě pracovat? Takový naivka už nejsem. Jdou jen po bezpracně získaných penězích. A ze mě se, jejich vlastním přičiněním, (asi) stal rasista.

http://vaclav-husak.blog.tyden.cz/clanky/2392/jak-jsem-se-asi-stal-rasistou.html