Po přečtení dnešního sloupku v Rovnosti od paní Kláry Kubíčkové ve mně bouchly saze. Ale napočítal jsem do deseti a zavolal krajského šéfredaktora.

Tento rozvážný muž mi nabídl, abych své rozhořčení vtělil do článku, který prý mi otisknou. Tak jsem ho napsal. A zdali a v jaké podobě vyjde uvidíme. Jak by řekl klasik. Tož to su teda zvědavý.
A zde je článek, který jsem před chvílí poslal do redakce.

Je to skutečně názor redakce pane šéfredaktore?

Občas bývám prchlivý. Jak říká Petr Duchoň - nechám cloumat vztek svým majestátem. Ale snažím se na tom pracovat. Což se mi více-méně daří. Do pr..yč posílám stále méně lidí. Ale článek editorky Rovnosti Kláry Kubíčkové mne vyvedl z klidu natolik, že "chca-nechca" musím na její článek "Příliš mnoho ptáků  z 25/6 reagovat.

Paní editorka  asi blouzní z horka. Spojovat železničářskou stávku z roku 1997 s pádem Klause po Sarajevském atentátu nemůže snad ani novinářský elév. Natož editor listu. Takové tvrzení překrucuje fakta.

Napsat, že ty maličké změny kterým se nevím proč říká reformy, dohánějí čím dál víc rodin na hranici živoření snad nemůže ani přispěvatel nejrudějších plátků, natož editor listu, který se honosí tím, že je nezávislý. A tento editor nemůže přehlédnout že tato vláda musí snížit obrovské rozpočtové deficity vzniklé v nedaleké minulosti ve stylu "zdroje jsou". Kdyby to vláda neudělala, dostali bychom se na hranici živoření všichni.

Volat po pádu vlády v důsledku srocení pár křiklounů a majitelů píšťalek, jejichž počet podle mnoha zdrojů včetně svolavatelských bylo někde na hranici 200 - 300 tisíc, může jen rudý anarchista. Neměl by tak činit novinář renomovaného listu, byť mírně stočeného do leva.

Za flagrantní porušení deklarované "nezávislosti" listu ovšem považuji, že paní editorka v závěru plamenně volá po novém Sarajevu a přistřižení křídel modrým ptákům.

Být šéfredaktorem, přistřihl bych křídla některým členům svého týmu. Pokud ovšem nevyjadřují skutečně názor redakce.

A tady je to, kvůli čemu jsem se zase rozepsal, místo abych se šel vykoupat.

Klára Kubíčková - Příliš mnoho ptáků

Včerejší stávka byla asi největším hromadným protestem v zemi od roku 1994. V zimě v roce 1994 patnáct minut výstražně stávkovali odboráři na protest proti vládnímu návrhu zákona o důchodovém pojištění. Zúčastnilo se jí tenkrát přes milion a půl odborářů. Důchodové pojištění se ale nezměnilo a už dobrých čtrnáct let nám přijde normální si na důchod přispívat a nenechávat to jen na zaměstnavatelích. Další velkou stávkou byla ta pětidenní železniční v roce 1997. Odborový předák Dušek tenkrát vlastně dosáhl svého, ostatně ani Václav Klaus (toho času premiér) na něj nevzpomíná v dobrém. Těžko prokazovat přímou souvislost, rok 1997 ale není jen stávkou železničářů, ale také rokem takzvaného Sarajevského atentátu. V lednu Klaus přišel s utahováním opasků, v únoru Dušek prosadil výhody pro železničáře právě formou neustále prodlužované stávky a po povodních na Moravě Klaus odstoupil. Úspěch? Pro železničáře možná, pro občany sotva.
Modrý pták se totiž vrátil a je ještě modřejší. Jeho reformy, které dohání na hranici živoření čím dál tím víc rodin, včera přiměly stávkovat přes milion lidí. Výsledek? Nejely tramvaje, autobusy, vlaky, neordinovalo se u lékařů, nefungovaly některé úřady, kulturní instituce, školy. A následek? Topolánek není Klaus a Štěch není Dušek. Jediným přijatelným následkem by byl pád vlády. To mohou ale v tomto složení ve sněmovně obstarat jen lidovci nebo zelení, kteří by Topolánka při hlasování o nedůvěře nepodpořili. Ti ale po volbách záhadně zmodrali a nedá se od nich čekat nic, co by pomohlo úplně obyčejným lidem. Chtělo by to druhý sarajevský atentát, ovšem pořádný, který by přistřihl křídla všem modrým ptákům.