Politická scéna je na pozvracení. Hádá se kdekdo s kdekým. Kauza stíhá kauzu. ČSSD proti ODS, Zelení proti Čunkovi, Šojdrová proti poplatkům, Macek proti potratům, kníže proti Čunkovi, všichni proti odvázanému Topolánkovi a dál pokračujte sami.

A mezitím zcela tiše a plíživě cení na nás zuby hrozba  o níž jsme si mysleli, že skončila v minulém století. Komunisté v Nymburku ohlásili návrat k socialismu, prý chtějí být  opozicí proti kapitalizmu.

Co s tím?

Díky Paroubkovi již politici nesoupeří na principu volebních programů, ale stávají se osobními nepřáteli. Stačí, aby se poslanec ČSSD zastavil s poslancem ODS a je zralý na vyloučení. Paroubek neváhá vytahovat komunisty z izolace a namlouvat nám, že se jedná o demokratickou  stranu.

ODS díky koalici takové jaká je namísto předvolebních slibů a smlouvy s občany je nucena ustupovat a realizovat oportunistickou  politiku lidovců, hospodářskou politiku zelených a pro sebe si nechat průserovou i když nutnou reformu zdravotnictví. Lidovci a Zelení se tváří, že oni jako zachraňují občany před agresivitou ODS a vše negativní v reformách hodit na ODS. Opozice šikovně manipuluje s medii, užiteční vládní idioti přizvukují a vše je prezentováno jako zbídačování seniorů a chudých.

Pravdoláskovnická klika pod vedením Havla, Bursík, Mejstřík a další se klidně spojili s komunisty aby pokořili  Václava Klause. Klaus aby unikl z tohoto sevření také ujel, když prohlásil, že komunisté již nejsou  totalitní stranou minulého století.

A mezitím rudí pod vedením  Filipa a Dolejše se přihlásili k revolučnímu odkazu Velikého února  a nezapomněli vzpomenout lstivého ploskolebého asiata Lenina a hodlají realizovat návrat k socializmu. Některé symptomy připomínají Vítězný únor více než jasně.

Jak napsal v září 07 Čestmír Hofhanzl:
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie – dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.

Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.

Tak se volové hádejte. Bolševik číhá.