Kritika veřejné podpory festivalu Prague Pride vyvolala v médiích (a nejen tam) solidní hysterii. Diskuse o věci se nekonala, místo ní přišlo kobercové bombardování kritiků stokrát obehranými floskulemi o potřebě tolerance a otevřenosti,

jakoby někdo z nich hlásal opak, a nadávkami do xenofóbů a kryptofašistů, chrlenými s vědomím, že skutečný obsah těchto slov už není důležitý, neboť se z nich staly vděčné propagandistické mantry. Snad bude diskusi připomínat alespoň tato rubrika Literárních novin.
    
Nuže k tématu samotnému. Přímá otázka zasluhuje přímou odpověď: Aktivity jako Prague Pride podle mého soudu oficiální veřejnou podporu nezasluhují. V České republice tedy rozhodně ne!
    
Proč? Ze tří dobrých důvodů. Prvním je fakt, že takové podpora, (např. záštita primátora), nemá odrážet jen osobní vkus toho, kdo ji uděluje, ale měla by také demonstrovat hodnoty, které oslovují širší veřejnost, pomáhají překonávat sociální či názorové rozdíly a upevňují občanskou sounáležitost. Aktivity skupin, jež mají potřebu vymezovat se vůči zbytku společnosti na základě vlastního sexuálního chování, vyjadřují po mém soudu hodnoty zcela opačné. Snaží se formovat z příslušníků sexuálních menšin „komunitu“ , čímž je vlastně  uzavírají do jakéhosi bizarního subkulturního ghetta. Představa, že by někdo chtěl obdobně vytvářet „komunitu“ z heterosexuální většiny přijde každému absurdní, proč by představa „komunity“ gaylesbické měla být absurdní méně? Nerad bych komukoli něco podsouval, ale nemohu se zbavit dojmu, že motivací snah různých „duhových“ aktivistů může být i lákavá představa dobrých pracovních příležitostí ve štědře dotovaných „neziskovkách“ bdících nad zájmy „komunity“. Ale to jen na okraj.

Každopádně odmítám „duhové náboženství“ a jeho sektářský pohled na homosexuály jako na „komunitu“. Homosexuálové jsou pro mě jednotliví lidé, dobří či špatní, podle svých skutků. Právě tak odmítám vidět v „duhových“ aktivistech nějaké jejich legitimní zástupce. Jsou to jen nějací lidé, kteří pořádají pouliční exhibice, jako jiní pořádají na zahrádce grilování a další chodí třeba v partě, která opěvuje Hare Kršnu. Mají na to státem garantované právo, není však žádný důvod jejich aktivity nějak privilegovat. Samozřejmě chápu, že konkrétní politik může podpořit co sám uzná za vhodné, ale měl by zvážit, zda tím hodnotu takové podpory nesnižuje. (Primátor „slávista“ by jistě mohl přijmout záštitu nad svým oblíbeným klubem, jaksi „sparťanům“ naschvál. Nebo opačně. Jakou hodnotu by ale taková záštita pak měla?)  
     
Druhým důvodem, proč si myslím, že akcím jako Prague Pride veřejná podpora nenáleží, je skutečnost, že sexuální menšiny v České republice nic takového nepotřebují. Gayové, lesby a translidé nejsou v naší zemi nijak diskriminováni, naopak, těší se široké toleranci. Udělování veřejné podpory, či usilování o ni, však společnosti sugeruje opačný dojem. Jako by snad bylo podobné podpory třeba. Jako by u nás někdo ohrožoval občanská práva a svobody homosexuálů, jako by objektivně nějak trpěli. Tyto hluboce nepravdivé signály pak budí v mnohých lidech zcela neadekvátní pocity (u některých příslušníků sexuálních menšin pocity ublíženosti a laciného pseudohrdinství, u většinové populace neodůvodněný pocit viny).
     
A konečně, třetím důvodem, je možnost snadného politického zneužití věci. To se během letošního Prague Pride prokázalo bohatě, ať už osobní účastí pánů Paroubka či Bursíka na sobotní „veselici“, nebo onou tragikomickou mediální a diplomatickou kampaní, o níž jsem se zmínil úvodem.

http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=398764