Začalo to vlastně před jedenácti lety. Tehdy se pokusili ODS zmocnit představitelé jejího kosmopolitního křídla, lidé, o jejichž charakterových vlastnostech bylo možno mít své názory.

Učinili tak za tichého souhlasu tehdejšího prezidenta Václava Havla a za asistence tehdejšího předsedy KDU ČSL Josefa Luxe, který se postaral o vznik vládní krize. Stalo se tak v době, kdy premiér Václav Klaus dlel mimo území našeho státu, konkrétně v Sarajevu, odkud byla bezprostřední doprava v té době dosti složitá. A tak tato událost vstoupila do historie jako „Sarajevský atentát“, co do počtu druhý, na štěstí tentokrát žádnou světovou válku nevyvolala. Učinila pouze naši politickou scénu na nějakou dobu o něco čitelnější.

Střet vyvolaný kosmopolity skončil pro ně fiaskem, Václavu Klausovi se podařilo i přes ztrátu premiérského křesla udržet dominantní vliv v ODS, Rumlovo křídlo nakonec muselo založit novou stranu, která ve srovnání s ODS v následných volbách v roce 1998 nikterak nezazářila. Obě největší strany – vítězná ČSSD i druhá ODS, každá sama o sobě získala totiž více parlamentních křesel, než ony tři menší (KSČM, US, KDU ČSL) dohromady. Když pak Jiří Ruml odmítl nabídku předsedy ČSSD Miloše Zemana k vytvoření společné vlády za předsednictví Josefa Luxe, prokázal tím jen jedno – totiž, že je naprosto diletantský a navíc neseriozní partner, se kterým je lépe si nezačínat. Ve svém naprosto nereálném vidění se totiž domníval, že je možno vytvořit pravicovou vládu ve spojení s KDU ČSL, ale bez Václava Klause, aniž mu došlo, že naprostými vítězi voleb jsou Miloš Zeman a Václav Klaus. A že jeden z nich musí být bezpodmínečně u sestavení nové vlády.

Následovalo podepsání tak zvané „opoziční smlouvy“, jejíž největší chybou bylo to, že se snažila v příkrém rozporu s duchem platné Ústavy změnit volební systém. To vše mělo za následek, že se kosmopolitní strany ocitly mimo rámec moci a pomoci jim nakloněných sdělovacích prostředků zahájily proti opoziční smlouvě velmi ostrou a nevkusnou kampaň pro pošlapání demokracie, aniž zapomněly na to, že podobné dohody jsou běžné na celém evropském kontinentě. Zemanův nástupce ve funkci předsedy ČSSD a premiéra Vladimír Špidla vedl ve volbách v roce 2002 úspěšnou kampaň, zdařilo se mu i naklonit na svou stranu část oněch kosmopolitních sdělovacích prostředků a přes ztrátu 4 poslaneckých mandátů nakonec získal pro ČSSD naprosto majoritní pozici a to v důsledku silného propadu Unie svobody a v důsledku obrovského zisku komunistů. Vládl oficiálně s US a KDU ČSL, když však byla potřeba, odhlasoval si své potřebné s komunisty, se kterými měl ve sněmovně 111 mandátů. ODS, která ztratila 6 poslaneckých křesel, což nemusela být taková katastrofa, se v důsledku přesunu parlamentu doleva ocitla ve stavu praktické bezmoci a v politické izolaci. To nakonec vedlo i k vystřídání Václava Klause v čele strany, která se postupně dostávala do osidel jejího liberálního křídla, na které byl ze strany kosmopolitních, výrazně proevropských kruhů vyvíjen zatím ne příliš znatelný tlak, jednalo se však již o jasný pokus názorové infiltrace.

Žádný premiér neměl v krátkých dějinách ČR tak výhodnou pozici jako Vladimír Špidla a žádný z nich neprokázal tak fatální neschopnost jako právě on. Ve své stranické nenajedenosti, místo aby dopustil zvolení Václava Klause předsedou sněmovny, obsadil i tuto, v podstatě mocensky nedůležitou funkci, a připustil tak jeho kandidaturu na funkci prezidenta. Při tom všem postavil v druhém kole prezidentských voleb jako kandidáta Miloše Zemana, jehož volbu společně s dalšími více než dvaceti poslanci znemožnil. Že to vše vedlo k anarchii v ČSSD a nakonec ke zvolení Václava Klause prezidentem, bylo již jen logickým vyústěním činnosti premiéra hodného tak řídit statutární město Kocourkov. Vladimír Špidla se tak postaral o to, že Václav Klaus přežil v podstatě již svou třetí politickou smrt. A protože ze strany Vladimíra Špidly řízení státu vypadalo obdobně jako ona výše popsaná prezidentská volba, nezbylo než se s panem premiérem rozloučit a udělit mu vysokou funkci v říši neúspěšných politiků – v Bruselu.

S dalším protagonistou ČSSD Stanislavem Grossem to dopadlo ještě ostudněji. Nakonec stranu převzal „velkou politikou “ nezatížený Jiří Paroubek a tomu se, v relativně krátké době, z mocenského hlediska podařilo zachránit, co se zachránit dalo. Hvězda Mirka Topolánka začala totiž vycházet v době naprosté politické neschopnosti představitelů ČSSD, kdy jako rozhodující kriterium k úspěchu postačila vůle, houževnatost a ideová nepředpojatost. To vše jsou vlastnosti, kterými právě dnešní předseda ODS oplývá, horší je to již s jeho politickým viděním a vzdělaností. A tak po sérii vyhraných voleb, včetně těch prezidentských, se Mirek Topolánek pustil v roce 2006 do těch nejdůležitějších - voleb do Poslanecké sněmovny. Volebním programem se stala tak zvaná „Modrá šance“, která měla znamenat definitivní demontáž sociálního státu. Jeden vysokoškolský profesor z katedry politologie mi v té době řekl, že je zvědav jak dopadne ODS, jestliže volby vyhraje a začne onen program realizovat, ve volbách příštích. ODS volby vyhrála, pro realizaci tohoto programu neměla však potřebnou většinu. Sestavila jednobarevnou vládu, která nedostala důvěru. Sjezd ODS se však na sklonku roku 2006 postavil jasně proti alternativě „Velké koalice“ a chtěl pravicovou vládu s zcela nevýraznou většinou, založenou navíc s lidmi s ČSSD, kteří se z těch či oněch důvodů s vedením ČSSD rozešli. Navíc musela ODS jednat se stranami, které požadovaly mocensky o daleko více, než měly nárok, a které jsou výrazně proevropské. Strana zelených totiž není ani tak zelená, jako evropsky liberální, je to víceméně zakamuflovaný podnik oněch sil, které se z povzdálí snažili zmocnit ODS. Po neúspěchu následně zakládali Unii svobody a po jejím již blížícím se krachu vsadili na Zelené. Mezitím se do samotné ODS propašoval na místo senátora kosmopolitní Alexandr Vondra, následně pak ministr pro evropské záležitosti. Místo ministra zahraničních věcí získala „Jeho knížecí Jasnost“, potomek slavného rodu, který však již nestojí na národních ideálech jako jeho otec, ale je spjat s onou kosmopolitní vlnou, která pracuje na likvidaci naší národní identity. Nakonec se ani nepokusil obhájit čest svého otce v souvislosti s kauzou Lety, když na základě na Západě vydané historické práce, byl jeho otec obviněn ze zřizování pracovního tábora v oblasti Lety. Skutečně, divný to šlechtic.

A pak se ze strany Mirka Topolánka dělo vše tak, aby došlo až k hořkému konci volebního klání Léta Páně 2008.

Příčiny lze rozdělit do čtyř části:
a) přijetí či nepřijetí Lisabonské smlouvy
b) reforma zdravotnictví
c) smlouva o radaru
d) ostatní ekonomické reformy.

Ad a) přijetí či nepřijetí Lisabonské smlouvy. Je nepochybné, že v této záležitosti seděl pan premiér na dvou židlích. Z jedné strany většina představitelů jeho strany včetně prezidenta je proti jejímu přijetí. Z druhé strany existuje tlak koaličních partnerů a opoziční ČSSD. Nakonec zaúřaduje Jeho knížecí Jasnost. Hoch z Valašska se nechá unést prostředím, ve kterém se ocitá. Bez dalších konzultací s vlastní stranou přijme znění tohoto dokumentu. O Karlu Schwarzenbergovi začne prohlašovat, že je nejlepším ministrem zahraničí jakého jsme kdy měli. Z hlediska zaprodávání národních zájmů zcela jistě ano. Ale co je na něm tak mimořádného, opravdu nevím. Nejenže mluví špatně česky, ale navíc používá vulgární výrazy, zde zřejmě z důvodů slabé slovní zásoby. Nakonec se z celé záležitosti stává nechutná komedie, která povede k založení nové strany vzešlé z lůna ODS. Kdyby to v rozhodujících momentech panu premiérovi myslelo, tak přijal na summitu EU tuto smlouvu s podmínkou, že o ni uspořádá referendum. Bylo by to sice podivné, že chce referendum strana, která je principielně proti němu a dle mého názoru úplně hloupé, nicméně byl to asi jediný způsob inteligentního řešení, který nebylo možno napadnout.

Ad b) ze všech způsobů pokusu o demontáž sociálního státu, což je nepochybným programem Modré šance, bylo nejhloupější začít se zdravotnictvím. Železná lady, když začala demontovat zásady polosocialistického státu zřízeného Labour party po válce, dokázala zlomit moc odborů, převrátit ekonomiku vzhůru nohama, nedovážila se však dotknout zdravotnictví. Výsledkem Julínkovského reformátorství byla vlna odporu a to nejen obyčejných lidí, ale zejména lékářských a vyšších akademických kruhů. Možno konstatovat, že již jen změny učiněné v tomto resortu, by stačily samy o sobě k tomu, aby si ODS řekla o volební výprask.

Ad c) Nutno předeslat, že o výstavbě radaru byla informována u nás již vláda ČSSD a ta žádný nesouhlas se zřízením radarové stanice nedeklarovala. Její bezzásadovost ve styku s mocnými tohoto světa je obecně známa. Je to stejné jako se vstupem do NATO. Nejdříve se holedbal Miloš Zeman, že bude k této otázce referendum, pak se to za spoluúčasti ODS odhlasovalo a za pár týdnů začalo bombardování Jugoslávie. Nicméně ČSSD se dokázala z celé věci vyvlíknout a zahájila formou bolševické demagogie kladení odporu k zřízení této základny. Argumentace Mirka Topolánka byla strašná. Místo, aby dokázal vysvětlit přítomnost vojsk USA na našem území jako alternativu proti nenadálému útoku Iránu - jeho theokratické diktatury - učinil z toho záležitost nové studené války. Zapomněl totiž na to, že dnešní Rusko není zemí komunistickou, ale vrátilo se ke své pravoslavné tradici. Naplnila se tedy vize Karla Kramáře, jehož vilu pan premiér užívá k reprezentativním účelům a k jehož odkazu se také hlásí. Jinak by asi medaili Karla Kramáře nezřizoval. Proč nás tedy chce bránit proti pravoslavnému Rusku opravdu nevím. Nemám nic proti USA, nicméně si dovolím mít určité výhrady v absolutní víru, že dodrží všechny závazky. Uvedu dva a jeden příklad. V březnu roku 1956 vyzval Kongres Spojených států v rámci „Týdne porobených národů“, aby tyto národa povstaly. Když tak po půl roce Maďaři učinili a SSSR utopil jejich povstání v krvi, tak USA mocensky nehnuly ani prstem, pouze celou záležitost předaly na půdu OSN. Dnes je již známo, že o celé intervenci SSSR USA informoval. Spojené státy jen požádaly, aby byly do konce listopadu ponechány volné hranice do Rakouska. SSSR vyhověl dokonce v té míře, že nechal otevřené hranice do konce prosince 1956. Záležitost druhá. Spojené státy měly spojeneckou smlouvu v rámci paktu SEATO s Pákistánem. Když byl Pákistán napaden v roce 1971 Indií, tak mu nikterak nepřišly na pomoc. Pouze prohlásily, že spojenecká smlouva je namířena proti SSSR. A po třetí. Srbové nikdy nebyli v nepřátelském vztahu se Spojenými státy. Ve dvou válkách bojovali na stejné straně, v oné třetí – studené - byli neutrální. To však nevadilo Američanům, aby zahájili v roce 1999 hanebnou agresi proti bratrskému srbskému národu. A to na podporu Albánců, kteří za druhé světové války postavili na pomoc Němcům tři divize SS. I zde je nutno připomenout hanebnou akci Topolánkovy vlády, která uznala nezávislost Kosova. Inu, je vidět, že Jeho knížecí Jasnost pracuje opravdu skvěle. V tomto případě se svědomitě stará o to, abychom přišli o poslední přátele.

Ad d) Snaha okleštit veškeré sociální, ale i jiné výhody povede jen k tomu, že bez jakékoliv práce vyhraje ČSSD volby, postačí ji pouze pokračovat v cílené negativní kampani. Rovná daň je největší nesmysl od Velké krize, do jejichž ténat se zase dostáváme. Je výsledkem skutečnosti, že již zcela odešla generace, která ji zažila a ta dnešní si své zřejmě bude moci užít znova. Dnes však hrozí, že to může být ještě horší a definitivně bude vlastní vinou zlomena hegemonie euroamerické civilizace. Právě tak není možné připravovat lidi o určité výdobytky, kterých se jim – ať již právem či neprávem - dostalo. Nechávat nemocné několik dní bez finančních dávek je absurdní. Stejně tak to bude s návratem placení školného (bez ochranných programů, které navrhuje Národní strana). Klasickou ukázkou je případ z letošního předvolebního Rakouska, kdy socialisté v této věci porušili dohody, odhlasovali společně s pravicí zrušení školného a Lidová strana bez ohledu na koaliční dohody se ocitla v izolaci.

Můj zesnulý přítel, známý spisovatel novinář a scénárista Jaromír Boček předpověděl, že ODS skončí jako prvorepubliková Národní demokracie. Bude malou vlivnou stranou a to bude vše. Nedávný sjezd ODS byl analýzou nepochopení proklamací lidí, kteří nic nezapomněli a ničemu se nenaučili. Jejich myšlení patří před rok 1929. Obdivuhodné je jen jedno. Totiž to, jak se úporně těchto ekonomických a politických nesmyslů houževnatě drží. Oni totiž, až do dnešní doby, neměli možnost své názory realizovat. Klausova první i druhá vláda musela totiž řešit jiné úkoly než stoprocentně demontovat sociální stát. Jejich liberalismus ve všech ohledech patří do 19. století. To ovšem oni zřejmě nikdy nepochopí. Zatím se postarali o jedno. Sociální demokratické politické teze se postupně stávají oficielním myšlenkovým trendem naší společnosti. A to je smutné.

Politika je horší než válka, ve válce lze zemřít jednou, v politice tisícerou smrtí.
Winston Spencer Churchill

http://www.narodni-strana.cz/clanek.php?id_clanku=3542