Předesílám, že mezi představiteli a vůdčími osobnostmi petice Za Prahu kulturnější je mnoho umělců, jichž si vážím a považuji si za čest, že se s některými z nich osobně znám. Na straně druhé jsem pana radního Richtera poznal až ve chvíli, kdy vypukla „pražská divadelní krize“.

O to více je mi líto, že v nastalém konfliktu nemohu stát na straně svých profesních kolegů, protože bohužel podlehli a podléhají některým falešným mýtům, s nimiž sám několik let trpělivě, avšak intenzivně bojuji.

Mýtus první – Stát (obec, kraj) je povinen  divadla podporovat.

Je mi líto, ale není. Měl by, může a má  – jenže ta podpora je dobrovolná a závisí na velikosti jeho kulturní vyspělosti a ekonomických možnostech. Buďme si upřímní, v rámci Evropy na tom s obojím nejsme nejhůř, ale do špičky také nepatříme.

Mýtus druhý – Právní forma příspěvkové organizace je pro divadlo nejlepší formou existence.

Opět je mi líto. Není. I když tento pozůstatek socialistické podoby vztahu zřizovatel – instituce vypadá jako záruka  a tedy vrabec v hrsti. Pokud by se zřizovatel rozhodl, tak může své organizaci příspěvek snížit a nedat jí, co požaduje ani co „potřebuje“. Ostatně takové  případy česká divadelní scéna zná.

Mýtus třetí – Státní divadla jsou tu od nepaměti.

Nejsou. K zestátnění divadel došlo až po roce 1945, respektive 1948. K jejich odstátnění naopak v roce 1990. Ale i mezi těmito léty se divadelní síť proměňovala. Kdo dnes pamatuje venkovské divadlo, Státní zájezdovou scénu, Státní divadelní studio … KOD Trutnov, Nový Jičín a mnohá jiná ? Po roce 1990 si stát ponechal jen některá. Dílem je i dnes zřizuje prostřednictvím ministerstva kultury (Národní divadlo, Státní opera, Laterna magika), dílem byla ještě nějaký čas zřizována okresními úřady. Zánikem okresů pak byla některá divadla převedena do privátní sféry jako nezisková, jiná převzaly nové krajské samosprávy. Po roce 1990, kdy se zřizovateli většiny divadel staly obce,   některá „oblastní“ divadla také zanikla - Kolín, Teplice. Vzápětí začaly vznikat nejrůznější nové soukromé divadelní společnosti profesionální, poloprofesionální či amatérské a bojovat rovněž o své místo na slunci.
   
Mýtus čtvrtý - „Nezisková“ divadla, zřizovaná městy v podobě příspěvkových organizací či transformovaná z původních „příspěvkovek“  v obecně prospěšné společnosti (eventuelně s.r.o.) produkují umění, zatímco jiná (soukromá) divadla, vzniklá až po r.1990, byť mají stejný právní statut, jsou tu za účelem zisku, a proto mají komerční charakter.

Tak tomu už nerozumím vůbec. Jesus Christ Superstar nebo Hair v Městském divadlo Brno u pana ředitele a režiséra Moši je umění, tytéž tituly v provedení muzikálových společností jsou komerce ? Macchiavelliho Mandragora v Činoherním klubu je uměním, ale když K.Heřmánek v Divadle Bez zábradlí uvádí Diderotova a Kunderova Jakuba Fatalistu, tak už to uměním není ? Známá historka Jana Hrušínského s Charleyovou  tetou či Woody Allenem je jen dalším kamínkem do této mozaiky.   

Mýtus pátý – Divadlo je umění a proto se na ně nevztahují základní zákony tržní ekonomiky.    

Ano, divadelní inscenace je ve své konečné podobě uměleckým dílem. Nicméně divadlo nelze hrát do šuplíku (spisovatel si může psát sám pro sebe, malíř či sochař podobně), divadlo bez diváků je nonsens. A proto se s prominutím stává zbožím na trhu s uměním. Smyslem divadelní tvorby je nejen dílo vytvořit, ale získat pro ně také co nejvíce diváků, přičemž i ekonomický důvod je nezanedbatelný. Divadlo, ne které diváci nechodí, je nonsens rovněž.

Mýtus šestý – Aby divadla, která si zakládají na svém uměleckém profilu, přilákala diváky, musela by slevit ze své umělecké náročnosti a především dělat ústupky v dramaturgii uváděním podbízivých titulů.

Mohl bych jmenovat mnohá mimopražská divadla, jež si umí pozvat diváky do hlediště inscenacemi, které bych si z hlediska dramaturgického nedovolil nazvat podbízivou komercí ani náhodou. Zůstanu v místě svého trvalého bydliště. Ve Východočeském divadle v Pardubicích dosáhla divácky nejoblíbenější inscenace roku 2007, My Fair Lady,  již  padesáti repríz. Divácky nejoblíbenější inscenace roku 2005, slavný broadwayský muzikál Donaha! o partě nezaměstnaných dělníků, kteří svou svízelnou životní situaci vyřeší založením pánské striptérské skupiny se mimo jiné i díky vynikajícím hereckým výkonům hrál ke dnešnímu dni více než sedmdesátkrát. Stejný titul byl s kladným ohlasem přijat v letošní sezóně jak diváky, tak kritiky (některými) i v Divadle Na Vinohradech.  V témže divadle neseženete lístek na inteligentní politickou satiru ve stylu anglického humoru „Jistě, pane ministře“. Pražské Národní divadlo uvádí s neutuchajícím diváckým zájmem Cyrana z Bergeracu již od r.2002. Sluha dvou pánů je tam na repertoáru od r.1994, počátkem tohoto roku měl již 370 repríz (a pomalu se blíží absolutnímu rekordu Kočičí hry, která se s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou hrála 403x.) Je to opravdu jen podbízivou dramaturgií ? 

Mýtus sedmý – Divadla, jež se v současnosti cítí ohrožena, poskytují „veřejnou službu“ a proto si zaslouží grant.

Právo ucházet se o grant z veřejných zdrojů má každé divadlo, profesionální či amatérské, „neziskové“  stejně jako tzv. komerční. Záleží pouze na tom, jakou veřejnou službu v soutěži o grant nabídne a nebo jakou veřejnou službu si u něj vypisovatel grantového řízení objedná. Posoudit kvalitu projektu by měli odborníci, finance pak dodávají ti, kteří jimi disponují. V případě obcí jde o rozpočet, schvalovaný zastupitelstvem jako jediným  pravomocným zástupcem občanů ze zákona. V současné diskusi se také zapomíná na to, že ovšem objem finančních prostředků není nekonečný a že čím více bude stoupat počet žadatelů, tím méně se na ně bude dostávat. A konečně že právo na grant není nárokové a že ten, kdo jej obdrží jednou, nemusí jej obdržet po druhé – pokud ovšem nemá tak kvalitní projekt, že dostane grant víceletý. 

Mýtus osmý – O divadlech by měli rozhodovat lidé, kteří k tomu mají patřičné vzdělání.

Proboha, a proč ? Jeden z nejlepších divadelních manažerů v této zemi, kterého znám,  ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové Ladislav Zeman, divadlo nikdy nehrál, nerežíroval ani nepsal. Nepletu-li se, začínal v obchodní propagaci někdejšího podniku Drobné zboží, poté zajišťoval potřebný organizační servis ligovým hokejistům a ani u Klicperů nebyl hned ředitelem. Že si teprve později rozšířil vzdělání o studium produkce na DAMU je druhé věc. Šéf nejprestižnějšího českého hudebního festivalu Pražské jaro Roman Bělor je komerčním inženýrem. A kdysi nejpopulárnější český ministr kultury Pavel Dostál neměl vysokoškolské, ba ani středoškolské vzdělání a co se divadla týče, byl „pouze“ amatérským kabaretiérem, režisérem a autorem v žánru tehdejších divadel malých forem. Tak proč by  nemohl být v Praze radním s působností v oblasti divadla (a kultury vůbec) původním vzděláním zemědělský inženýr ? On totiž divadlo nehraje, obrazy nemaluje a housle možná v životě nedržel v ruce. Ale má svoji oblast organizovat a řídit. Pokud vím, tak ekonomice řízení se na  vysoké škole zemědělské naučit mohl.

Mýtus devátý – o tom, kolik bude v Praze ( Brně, Ostravě nebo Smetanové Lhotě) divadel a která to budou, musí především rozhodovat sami divadelníci.

Ano, budou – li sami jejich zřizovateli. Zřizuje-li divadlo obec, pak právo rozhodování nemá nikdo jiný než její zastupitelstvo, zvolené  v řádných demokratických volbách. To si také volí své primátory, starosty, náměstky nebo radní. A zastupitelé (a jedině oni) mohou rozhodovat, kolik bude obec zřizovat (nebo rušit !) divadel, orchestrů, muzeí, galerií, základních škol,  ale také tramvajových, trolejbusových či autobusových linek (v Praze přidáme metro), eventuelně jiných městských zařízení. To právo jim nemůže a nesmí nikdo brát, popřípadě vnucovat. (Totéž platí pochopitelně o krajských samosprávách snad s tou výjimkou, že nejsou zřizovateli škol základních, ale středních, zato však jsou třeba také zřizovateli nemocnic.) Veřejnost může odpovídajícím způsobem radit, navrhovat, doporučovat, případně v dalších volbách vyjádřit svoji nespokojenost jiným „rozdáním karet“. Defenestrace jsou záležitostí středověkou a v demokracii jednadvacátého století nemají místo.

Ale opakuji znovu : ve zřízení si divadla nikdo nikomu bránit nemůže. V ucházení se o grant také ne – pokud ho ovšem patřičná obec (kraj, stát, ale i jiná instituce, třeba Nadace XY) vypíše.
   
Mýtus desátý  si nechám propříště. Byl by to příliš laciný efekt s jakýmsi desaterem. Ono je těch mýtů možná i víc, ale jejich vyvracení přesahuje možnosti dnešního článku.

P.S. V podstatě vše, co bylo napsáno o divadlech, se týká i orchestrů či jiných uměleckých těles a kulturních institucí. Ale to laskavý čtenář jistě ví.

Autor je mediální poradce a někdejší režisér, divadelní ředitel
a předseda Asociace ředitelů divadel ČR v letech 1993-96.

Převzato ze serveru
http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=241250