Naskočil mi titulek po shlédnutí tohoto poutače na dálničním přivaděči v Židenicích.

Aston na Psu napsal:
Je to opravdu vysvědčení slabomyslnosti: odbory se rozhodly štvát lidi uprostřed konjunktury, kdy se lidem daří líp než kdykoli před tím, nezaměstnanost klesá - ostatně i ta nezaměstnanost je umělý pojem ve státě, kam se lidi na práci musí dovážet z ciziny.

Odbory se jednoznačně rozhodly kopat za sociální demokracii, respektive za komunisty, a jako záminku si vzaly takzvanou reformu. Přitom tato takzvaná reforma je pouhý náznak vůle, že by se nějaká reforma měla dělat.
Copak asi bude Českomoravská konfederace odborových svazů dělat, až nastane skutečná recese - a ta dříve či později nastane, stejně jistě, jako že po slunečném počasí začne pršet. Kéž by to byla jen přeháňka a ne doba ledová - i ta může nastat, když průmysl a obchod zjistí, že se v zemi promořené odborářstvím nedá pracovat a odtáhnou jinam, kde je v popředí zájmu práce a ne ždímání takzvaných sociálních jistot? Pan Milan Štěch a jemu podobní vykukové už teď mohou mít vysvětlení toho jevu: je to mezinárodní kapitalismus, ne-li rovnou imperialismus. Oni sami o své dobré bydlo mít starost nemusí, to si zajistí, i kdyby si měla ekonomika kleknout. A vinu na někoho jiného dokážou tihle pánové vždycky svést. Takže z jejich pohledu se nic neděje.
A občan? Ten půjde s radostí stávkovat.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/odbory-na-politickem-surfu-dda-/p_cirkus.asp?c=A080306_213544_p_cirkus_nef

Pavel Páral, komentátor MF DNES zase k tématu napsal
Platy rekordně rostou a odbory hrozí stávkou
Českomoravská konfederace odborových svazů vyhlásila stávkovou pohotovost. Prý by mohla dokonce vyhlásit i stávku na protest proti reformám a ožebračování zaměstnanců vysokou inflací a nízkými mzdami. Prý to rozhodně není součást senátní kampaně nejvyššího odborářského šéfa Milana Štěcha, který na podzim hodlá hájit svůj senátní mandát. Má opravdu více než půl milionu odborářů důvod bát se o živobytí?

I zarytý skeptik, jakým je autor tohoto textu, může výše uvedenému věřit. Je nespornou skutečností, že inflace vyskočila vysoko a velkému množství lidí nárůst jejich platu novoroční zdražení nepokryje - nebo budou mít alespoň ten pocit. Přinejmenším přichází zklamání, že místo zvýšení životní úrovně těch pár stokorun získaných díky nižším daním padne na vyšší životní náklady. V obzvláště složité situaci jsou státní zaměstnanci. Pro ně reforma omezila růst objemu mzdových prostředků na 1,5 procenta. Nebyly by to odbory, kdyby v takové situaci nezačaly křičet a tlačit na vládu.

Na druhou stranu však nelze přehlížet, že naprosté většině zaměstnanců se daří velmi dobře a platy citelně rostou. Ve stejný den, kdy odboráři schvalovali svůj vstup do stávkové pohotovosti, zveřejnilo ministerstvo financí výsledek hospodaření státu za první dva měsíce letošního roku.

Přestože původní propočty počítaly se snížením výnosu daní vybíraných z mezd zaměstnanců, opak je skutečností. Místo poklesu o 10,5 procenta narostl výběr této daně o 3,2 procenta. Z toho lze s velkou mírou jistoty usuzovat, že mzdy zaměstnanců rostou mnohem více, než kdokoli čekal. Vzhledem k celkovému výkonu ekonomiky přitom nejde o nijak nebezpečnou mzdovou explozi, která by hrozila masivní inflací.

Přesto je další zvyšování mezd pro tuzemské firmy zřejmě velký problém. Firmám komplikuje život pokračující růst cen energie, exportérům ujídá zisky posilující koruna a nějaké výraznější přidávání na výplatách je tak většinou nereálné. Ani radikální odboráři si nejspíše ve velké části firem z těchto důvodů netroufnou tlačit příliš na pilu a nebudou svým zaměstnavatelům hrozit stávkou za dodatečné zvýšení mezd, což by za současné situace mohlo mít dokonce opačný efekt. Podniky by mohly začít v okamžiku počínajícího zpomalení ekonomiky připravovat propouštění a přesun výroby na východ za levnější pracovní silou.

Samozřejmě u státních odborářů je situace jiná. Na zvýšení mezd po řadě tučných let letos není. Ministr financí Kalousek tlačí na snížení počtu lidí placených z daní nás všech a logicky říká: Pokud chcete na úřadech, ve školách či dalších státních organizacích přidat, zvyšte produktivitu, snižte počet zaměstnanců a penízky pak budou. My všichni pracující v privátních firmách tenhle kánon známe velmi dobře a zakoušíme ho na vlastní kůži rok co rok, leč ve státním sektoru je to naprostá novinka, s níž není snadné se vyrovnat. Letos poprvé se plošně nezvyšují tarify vyplývající ze mzdových tabulek, které jasně předurčují, že po tolika a tolika letech ve státní službě má člověk nárok na tolik a tolik peněz ve výplatním sáčku, i kdyby si těch osm hodin ve svém úřadě jen šoupal pantofle po schodech. Tahle „revoluce“ se těm, jichž se týká, těžko snáší, ale přichází spíše pozdě než brzy. Státní sektor potřebuje konečně zažít průvan, po němž se začne oceňovat výkon, nikoli odsloužená léta, a platy porostou konečně jako v sektoru soukromém podle vývoje produktivity a úspěšnosti zaměstnavatele na trhu.

Jestliže dnes Českomoravská konfederace odborových svazů hrozí masovými protesty a hodlá riskovat sociálním konfliktem stabilitu privátních firem, které se musí vyrovnat s novou situací na světových trzích a s kurzovými změnami, jen proto, aby bojovala za těžko zdůvodnitelné nároky státních zaměstnanců, bere na sebe její vedení značnou odpovědnost. Za hesla o zdravotní či penzijní reformě, která se odborářů reprezentujících nějakých deset procent ekonomicky aktivního obyvatelstva fakticky netýká, tuto odpovědnost schovat nelze.

Odboráři svými hrozbami riskují stabilitu privátních firem jen proto, aby ukázali, že bojují za těžko zdůvodnitelné nároky státních zaměstnanců.