Noviny se rozplývají nad tím, jak nádherně se chová skupina Olašských Romů, kteří v teď v pražském kempu čekají, jak to dopadne s jejich poloupeným korunním princem.

Téměř bukolický obrázek rodinek, povalujících se v trávě s cigaretami a lahváči, je ale mírně řečeno zavádějící.

 Na první pohled působí jejich vyrovnanost a oddanost rodině až úžasně. Skoro by jim to člověk záviděl: proč bych se i já, až mi začne umírat kamarád, nemohl sebrat a jet za ním a tábořit u nemocnice tak dlouho, dokud se neuzdraví nebo neumře? 
Nemohl, protože musím chodit do práce. A to je ten problém. Netuším, jak je na tom konkrétně tahle partička Romů, ale takhle mluví o Olašských Romech pracovník romského muzea, který si nepřál uvést své jméno (není přece sebevrah!): "Muži také málokdy jakkoliv pracují. Obživu pro rodinu zajišťují ženy. Jak? Kšeftují a kradou. Původně byli muži koňští handlíři a ženy věštily z ruky....
...Traduje se, že nevěsta je ceněna podle toho, jak rychlé má prsty..." 
A teď čtu, že kemp, kde se Olaši povalují (a myslí na svého prince) navštívil zástupce městské části Praha 3. A obyvatelům kempu prý slíbil, že si nebudou muset další pobyt hradit ze svého, ať už sbírka na pokrytí nákladůs ubytováním vystačí či nikoli.
Není už to trochu moc? Ach, jak by se mi líbilo být olašským mužem! To byste čubrněli, jak bych se pak – s podporou Prahy 3 – dokázal oddávat smutku! Na krku bych měl přitom zlaté řetězy a na rukou zlatá pouta, pro případ, že by mě chtěl zatknout nějaký rasistický policista. Aby hned viděl, s kým má tu čest.

http://glockner.blog.idnes.cz/c/94629/Olassti-Romove-jsou-v-pohode-Ale-cim-se-zivi.html