Ahoj mami, je na čase Ti napsat dřív, než se z Tebe stane kriminální živel.Ne, nezbláznil jsem se, skutečně se může ukázat, že ses na mně celá léta dopouštěla nezákonného jednání. Vypadá to totiž, že matky, které občas dítěti nařežou, budou porušovat zákon.

Připadá Ti to bláznivé? Mně taky. Já mám naopak pocit, že bych měl poděkovat.

Myslím, že plácnutí přes ruku ve chvíli, kdy jsem do sebe coby zvídavé batole chtěl cpát dědečkovy prášky, bylo celkem na místě.

Stejně jako to, že jsi později udělila mé třídní učitelce generální souhlas, aby mi jednu střihla, kdykoli budu nesnesitelně drzý. Paní učitelka Kolářová to použila jednou jedinkrát (doufám, že z toho teď po letech nebude mít oplétačky) a tu facku jsem si vážně zasloužil. Vlastně je spíš s podivem, že jsem ji nedostával tak dvakrát týdně. Já bych takovou trpělivost s tím věčně vyrušujícím harantem rozhodně neměl.

Když jsem se s Tebou pak v pubertě hádal celé dopoledne, že žádné domácí práce dělat nebudu, a hulákal při tom tak, že to bylo slyšet ještě dva bloky od našeho domu, dostal jsem občas obrácenou plácačkou na mouchy. Takovou tou umělohmotnou. Od té doby, co soudruzi v NDR vymysleli, že budou dělat plácačkám tvarovaná držadla, to bolelo víc než těmi rovnými (genialita východoněmeckého designu se projevila tím, že se nástup tvarovaných držadel dokonale sešel s vrcholnou fází mého pubertálního vzdoru). Že byla plácačka na místě, o tom není pochyb. Kdyby na mě vřískal rozjívený teenager, kterému se nechce ani vyluxovat a ještě měl přitom pocit, že musí mít za každou cenu poslední slovo, dostal by víc a mnohem častěji.

Doufám, že si z mého dopisu teď nikdo neodvodí, že jsem byl týrané dítě. Ne, byl jsem jen „trošku živější“ synek. A z občasného výprasku jsem si neodnesl duševní pohnutí na zbytek života, ale poměrně slušné civilizační návyky. Třeba, že nemusím mít poslední slovo za každou cenu.

Nebo že se mám k rodičům a vůbec ke starším chovat slušně. Anebo že hysterické pokřikování rozhodně není ten správný argument.

A k těm návykům mi pomohla také občas nějaká ta rána obrácenou plácačkou.

Ne, neschvaluji nesmyslné bití. Týrání dětí je mi odporné a tvrdě bych ho trestal. Ale nemůžu pochopit, proč by normální rodiče nemohli občas nezvedeného synka poněkud usměrnit. Obávám se totiž, že úřední zákaz výprasku tyrany od jejich zločinů stejně neodradí.

Doufám, že jednou dovedu při výchově potomků stejně dobře jako Ty poznat, kdy zabere domluva, kdy pochvala a kdy plácnutí, zákon nezákon. Snad mě za to budou mít moje děti tak rády jako Tví synové Tebe.

Takže ještě jednou díky za tu plácačku. Měj se moc krásně!

Očima Roberta Čásenského šéfredaktora MF DNES
MFD 19/4/2008 v Rubrice názory

http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=093&r=nazorya&c=957260