Můj poslední „zážitek“ s policií ČR v Brně vypadal následovně: Vezl jsem svou čtyřletou vnučku s horečkou na pohotovost do Bílého domu. Po vyšetření, asi za půl hodiny, jsem našel své auto s promáčknutým blatníkem.

Samozřejmě parkovací místo vedle mě bylo prázdné, protože ten darebák, který tam parkoval už při mém příjezdu, byl pryč.

Policii jsem toto černé, snad dvoumilionové auto popsal, i když z SPZ jsem si pamatoval pouze písmeno B. Upozornil jsem je na to, že se mohlo jednat o někoho, kdo byl před námi s dítětem v ordinaci. Protože šlo pouze o tři rodiče a takové drahé auto se dalo lehce dohledat, měl jsem za to, že to policii pomůže.

To jsem si ale dal. Nejen že mě nařkli televizním sledovatelem detektivek, ale i rázně odmítli zjišťovat v ordinaci nějaká jména. Téměř hodinu potom něco zapisovali a kreslili a chovali se ke mně velice chladně, až nepřátelsky. Že mně kontrolovali občanku a řidičák, to beru, ale že zjišťovali datum STK a vyžádali si i potvrzení od lékaře, to mě namíchlo. Měl jsem sto chutí jim ukázat lékárničku a výstražný trojúhelník, na to už ve své horlivosti asi zapomněli.

Případ, podle mého předpokladu, samozřejmě odložili. Viníka sice měli na kamerovém systému zachyceného, ale prý bez možnosti přečíst SPZ.

A tak se ptám: Komu v tomto případě policie pomohla a koho chránila? Možná že se tu jednalo o vlivnou osobu a bylo rozumnější odbýt důchodce, než si opálit prsty.

Asi nebudu od pravdy daleko. Poslal jsem svůj příběh i Ivanu Langrovi a třeba se zastydí a těch osm tisíc korun za opravu blatníku mně dá ze svého kapesného.
*****************************************************
A zde lidová tvořivost na nové policejní heslo.