Vážení a milí všichni přítomní, v žádném případě jsem nechtěl být poslední diskutující, ale když už se stalo, napsal jsem do tématu vtip na KDU.

Napadl mě po tom, když jsem vyslechl včerejší a dnešní jednání: Potkali se dva kamarádi, jeden navoněný, nafintěný, načesaný, druhý ušmudlaný, knoflíčky utrhaný. Ten první mu říká:
Co děláš? Jsi celej takovej ... nereprezentuješ naši třídu.
No co? To víš, sám, svobodnej, bez ženy, co si mám počít?
Jářku vožeň se, usíš si najít ženu se třemi D, musí být dáma ve společnosti, dříč v kuchyni a děvka v posteli.

Setkali se za rok a ten ošmudlanej byl chudák ještě ošmudlanější. A ten mu říká:
Ty ses nevoženil?
Voženil.
A jak to, že takhle vypadáš?
No, vzal jsem si ženu, jenže vono se jí to trochu pomíchalo. Vona je dáma v kuchyni, dříč v posteli a děvka ve společnosti.

Tak vážení, a toto mně připadá, když jsem to poslouchal, že se nám ta naše déčka a péčka trošku v té naší milé partaji začínají míchat.
Ale teď vážně: jestli si je nesrovnáme, tak ty podzimní volby můžou dopadnout velmi bledě. Víme, že jak ten náš milý pan Jiří, tak ten milý Mirek, voba čekají na to, aby urvali co největší kus, a potom se rádi dají dohromady.

Každý máme pět smyslů. Moje smysly mě někdy jakoby protiřečí. Vrací se tam ten hlas a ruší mě to do uší, to je zrovna jeden z těch smyslů.
Koukám po vás všech, jak vypadáme, někdo i dobře vypadá, že, a slyším, že máme strašný problémy. Na druhou stranu jdu po ulici, vidím maminku s kočárkem, krásný miminko, krásný kočárek 6 - 20 tisíc. Pláčeme, že mamince se narodilo zdravé dítě, kdy má být bohu vděčná za to, že tam dá 600 za 6 dní nebo tak nějak. Přijdu do čerkány, tam sedí babinky, každá štěrchá třema desetikorunama, celá šťastná, že je daná panu doktorovi, protože se cítí, že mu něco dala a nemusí mu být vděčná. Je to jeden z momentů, ale vážně. A potom tam přijde nařvanej důchodce s dvouma berlama a vykřikuje na celou čekárnu, jak je to s prominutím tedy nepořádek, že von každý měsíc loni platil 1200 za léky. Já mu řeknu, vidíte, teď Vám Julínek udělá, až uděláte 5 tisíc, tak už nebudete platit. Von votevřel pusu a řekl, že to stejně není pravda.
Já nevím, jestli to je pravda nebo ne. To ať nám hoši a ty komise všechny řeknou.
Teď se vás zeptám: Kdo je pro radar a pro zbraně? Já myslím, že 70 % zvedne ruku, že ne. Ale kdo chceme žít v klidu, v míru? 100 % pro. Ale ono se to vylučuje. Jedno bez druhýho nebude. Tak já nevím, jestli máme hlasovat proti radaru nebo proti míru?
To nechci, to nechci, já si na potlesk nepotrpím, já mluvím, jak mně zobák narost. A ještě jsem chtěl nakonec něco říct a vy jste mi ten závěr málem vyrazili z hlavy. Jo - to bych si přál, protože příští týden to bude 40 roků, co jsem byl - jak já říkám - vstoupen do lidové strany a nikdy jsem toho nelitoval. Kdo to neví: Přijel náš pétépák z cvičení a řekl, tady se nic neděje. Vobešel dědinu, sepsal lidi a bylo nás tam ze 100 33. Já mezi nima, protože jsem přišel dom a máma říká, už seš lidovec.
A vo lidoivé straně jsem v té době vůbec nic nevěděl. A za těch 40 let něco ano a co jsem si vždycky považoval a nikdy jsem nelitoval, že jsem lidovec, že jsme se vnitřně, vnitřně cítili jakoby jednotní. A to jsme se mezi sebou někdy sakramentsky hádali. Už budu končit, limit už je asi pryč.
Já jsem si nevytáhl svoje rolexky za 150 vod Vietnamců, tak jsem to nestih sledovat.
Takže já bych vás všechny poprosil, nějak to srovnejme a dejme to, aby venek se na nás díval jako na nějakou partaj, která uznává některý věci. Nechtějme všechno, ke všemu mluvit, držme si to svoje, a to prosazujme. A když se nám to nepodaří v té vládě prosadit, tak řekněme, my jsme to takhle chtěli, ale je nás 13 a tam 7 nebo kolik, jak to máme prosadit? Musíme ustoupit. A lidi to pochopí. Ale nepochopí, jestli tady vocuď bude jeden bude mluvit tak a druhej jinak.