Úchylní reportéři televize Nova si našli novou zvrhlou zábavu, která nemá daleko ke koprofágii. Přehrabují se v plesnivém a shnilém ovoci a zelenině, své ukájení si natáčejí na kameru a ještě to pouštějí národu.

Jojo, je to trhák. Když není co dát do zpráv, protože kolem nás se přece nic důležitého neděje, sáhne zpravodajství k téhle nechutnosti. Jíst musí každý, všichni přece nakupují potraviny, většinou v supermarketech. Tak se ta úchylárna může tvářit jako služba spotřebitelům.

Ale co je to za službu? To je nějaký tlak na prodejce? Ale houby. Ten zná jediný tlak: sílu poptávky. Ke kvalitě prodávaných potravin tohle bahnění se v hnoji nijak přispět nemůže. Přispívá ale k zábavě diváků a o to přece ve zprávách dneska jde.

Dva milióny slušných a poctivých pracantů, co na svém pracovišti nenechají ani smítko a nasazují své životy, aby po nich zbyla jen dokonale odvedená práce, se u obrazovky rozhořčují nad tím bordelem v prodejně: no to je hnus, jak to mohou dělat, mámo!

Ale kdež. Spíš ti vděční diváci sami ošidí svou práci pokaždé, když se šéf nekouká. Odfláknou kontrolu hotového díla, kdykoli mohou. Nevydají v zaměstnání ani joul energie nad míru nutnou. Ale rozhořčení nad prací jiných mají plnou hubu.

Tahle televizní úchylka podporuje v lidech jen to nejhorší. Závist a hlavně přesvědčení, že já jsem skvělý a to oni jsou zloději, lajdáci a lumpové. Proto to má takový úspěch, proto to do té televize cpou.

Člověk by řekl: vždyť není povinné si to kupovat. Vždyť si každý může vybrat nebo nevybrat. Nebo jít jinam. Jenže takové uvažování smrdí byznysem a svobodou rozhodování. Lepší jsou fízlové a boznáci s plackou na klopě.

Je přece v zájmu každého prodejce, aby regál vypadal dobře. A taky to stojí nějaké úsilí, tedy dost peněz. Umím si představit, že dejmetomu dvanáct procent jistého zboží v regále je při běžném kontrolním režimu vadné. To procento lze snížit třeba na pět. Ale zná někdo náklady takového snížení? Vyplatí se to prodejci? To je přece jen na něm, aby to zvážil.

Chce snížit platy svých zaměstnanců? Nebo omezit investice? Nebo zvýšit ceny pro spotřebitele? Jistě, to vše lze. Ale stojí to za to? Kolik procent shnilotin je ještě tolerovatelné a jaké procento už je cílem, jehož sledování přinese víc nákladů než výnosů? To je přece věc obchodníka. A věcí zákazníka, jestli na to přistoupí.

Až tahle módní vlna opadne, do čeho se televizní bonzáci pustí příště? Koho budou veřejně udávat? Na kterou strunku lidské malosti zabrnkají? Obávám se, že oni už něco vymyslí.

http://jakl.blog.idnes.cz/c/334402/Potravinovi-fizlove-a-devianti.html