Vážený pane předsedo, milý Martine, milí koaliční partneři, drazí zelení,
já se přiznám, že když jsem si koncipoval řeč na váš sjezd, tak jsem chtěl přijít ještě více casual

než jsem teď. Přes rameno jsem chtěl mít přehozený batůžek a chtěl jsem poměrně lacině vtipkovat na téma naší spolupráce, chtěl jsem říct několik veselých historek ze svého života, které by vám naznačily, že nemáme úplně rozdílné cíle, přestože volíme jiné prostředky, chtěl jsem popsat pocit frustrace, který vy cítíte z neplnění vašeho programu a který modří cítí možná ještě úporněji než vy. Chtěl jsem hovořit o tom, jak naše spolupráce kultivuje nás samotné, jak my si už nemyslíme, že jste zelené žabičky, a vy byste si neměli myslet, že jsme modří čerti s rohama. Chtěl jsem popsat spolupráci ve vládě, která není imperialistickým válcovacím strojem, kdy ten silný válcuje toho slabšího, chtěl jsem hovořit o těchto věcech. Nebudu! Ten důvod je celkem zjevný. Jsou věci, které nás rozdělují, ale jedna věc nás musí spojovat. Ta je nad tím vaším jednáním a ta je nad tím, co dnes tady řešíte. A to je boj se zlem, když to nazvu takto nadneseně.

Já jsem samozřejmě od minulého pátku asi jediným v tomto sále, kdo měl možnost vidět třiatřicetiminutový film natočený skrytou kamerou za posledního půl roku. Nemáte být právo, nebo nemáte být manipulováni, nemohou být někteří lidé očerňováni beztrestně, váš sjezd má probíhat v atmosféře, která není ovlivňována zvenčí, a nesmíme připustit, aby byly ovlivňovány svobodné volby na podzim. Proto místo svého projevu vám popíšu, co v tomto filmu je. Abyste si udělali obrázek o práci našich médií. Abyste si udělali obrázek o tom, co je vůbec možné a jaké praktiky se používají. Abyste si odpověděli na otázku, o co vlastně jde, a abyste si na závěr snad sami sobě odpověděli na otázku, o co jde i na vašem sjezdu.

Ten film začíná poměrně prozaicky. Pan poslanec (Vlastimil) Tlustý sám přichází za panem redaktorem Jankem Kroupou a nabízí mu své služby agenta provokatéra. Nabízí, že vyprovokuje premiéra Topolánka k tomu, aby ho vydíral nebo uplácel. Žádá o pomoc pro odposlech, aby takovouto podivnou hru mohl realizovat. To jste se zcela jistě v dnešních novinách nedočetli. To bylo někdy začátkem tohoto roku. Během následujících měsíců se tento scénář nezdařil. Mimo jiné proto, že já patřím k lidem, kteří odmítají podobné praktiky, a mimo jiné proto, že přes všechny provokace jsem na tuto hru nenaskočil, aniž jsem tušil, že existuje.

Ta hra má svoje pokračování. Pan poslanec Tlustý má lepší nápad. Nabízí redaktorům televize Nova a Mladé fronty Dnes, že s figurantkou natočí velmi choulostivé záběry a s tímto materiálem bude obíhat po Poslanecké sněmovně i mimo ni a bude je nabízet k použití politickým subjektům a politickým účelům. Figurantka je sehnána, Vlastimil Tlustý s ní vstupuje do vířivky, jsou udělány patřičné záběry a tyto materiály jsou nabízeny lidem jako je Marek Dalík, někteří lobbisti, politici. Na celém příběhu, a z novin to taky nečtete, nebo nedočtete se to, je moje chování a všech lidí kolem mě naprosto totožné. Odmítáme tyto materiály s poukazem na to, že podobné praktiky neuplatňujeme a že podobných materiálů kolují tuny. Najatí agenti dále kolují a kráčí politickou scénou, až narazí na mladého poslance (Jana) Moravu.

Tady začíná příběh, který znáte z novin. Pan poslanec Morava, který v té celé smutné hře hraje roli, možná spíše oběti, aniž bych ho chtěl omlouvat, začne tyto materiály také nabízet. A opět se setkává s nesouhlasem. Nevím, kdo mu vnuknul, nebo jaké vnitřní pnutí ho vedlo k tomu, že vymyslí hru, kterou odsuzuji ze všech nejvíc. Hru, kterou znám osobně velmi dobře: fotografie mých dcer, výslech nezletilých dětí mé sestry novináři ze Zlínska, diskuse s mým synem před přijímačkami na gymnázium apod. Zneužívání dětí a rodinných příslušníků pro politické hry je třeba naprosto jednoznačně odsoudit. Já si vůbec nedovedu představit, že by tohle mohlo zůstat bez potrestání.

Ten příběh má několik závěrů, otázek, které si musíme jednoznačně položit. A protože míním po svém projevu okamžitě odejít, někam se schovat na dva dny a říci, co dál, tak na ty otázky nečekám dnes odpověď. Ta první otázka je role médií. Mají média právo, pokud nejde o spáchaný zločin, nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky? Mají právo používat aktivit agentů provokatérů? Já říkám, že ne, ale v tom případě s tím musíme něco udělat. Je vůbec možné používat v politice takové praktiky, jako používá pan poslanec Tlustý? Já tvrdím, že nikoliv, že ten člověk musí opustit Poslaneckou sněmovnu. Je vůbec možné, přípustné, aby někdo používal pro politické cíle rodinných příslušníků a nátlaku přes ně na politiky? Já to odsuzuji jako člověk, jako politik. Ne, to není možné! Odpovídám si na to sám už teď. Co budeme dělat dál?

Já jsem v pátek, když jsem točil reakci, mimochodem i ta reakce, která je na serveru Novy, přes moje ubezpečování, že tomu tak nebude, byla krátce nahoře ořezána. Tak od toho pátku jsem moc nespal. Říkal jsem si, jestli není už čas odejít, jestli chci v té špíně dál fungovat. Přemýšlel jsem nad tím, jestli nemám složit mandát poslanecký, pokud ho nesloží mí kolegové. Já jsem znám tím, že jsem velký bojovník. Já nemíním odejít, já se tomu chci postavit. Proto, abych se tomu mohl postavit, potřebuji i vás. Potřebuju, přes všechny vaše vnitřní problémy, abyste našli odvahu a sílu z tohoto sjezdu odejít jednotní, abyste mi pomohli se postavit tomu, co jste deklarovali i ve volbách, i já. A to je vyčistit ten Augiášův chlív, udělat pořádek v těchto věcech, zamezit zneužívání policie, státních zastupitelství, nejrůznějších orgánů a těchto her, které já prostě podporovat nemíním. Já vás proto potřebuji prostě, já vám děkuji, že jste mě vyslechli až sem, a doufám, že se rozhodnete správně. Nashledanou.