Už hranice hoří, už k ní vlečou Julínka. Upálit, upálit! volají od Vltavy, od Moravy. Polínka přihazují i „dobří modří“ kamarádi - to on nám zkazil hejtmanské živobytí, krávy pošly, úroda lehla, ať shoří! Chudák Julínek.

Každý odsouzenec si zaslouží obhajobu. Co tak strašlivého spáchal? Koho uhranul?

Je první v nekonečné řadě ministrů zdravotnictví, který měl odvahu k reformám. Chtěl změnit nevlídné polosocialistické zdravotnictví s frontami na operace, přecpanými čekárnami, s plýtváním miliardami, s nedostatkem nejmodernějších léků. Chtěl, aby časem našeho stárnutí nezbankrotovalo. Úmysl dobrý, plány dobré, technické provedení horší, umělecký dojem špatný, osobní šarm nulový. To je jeho vina.

Příliš často opakoval ježaté slovo reforma. Už to vyděsilo. Zbabral i reklamu, chcete-li osvětu.

Jen jeden příklad, jedna ukázka. Nenáviděné Julínkovy poplatky zabraly. Omezily plýtvání, šetří pro těžce nemocné pár pěkných miliard ročně. I díky tomu dostalo více žen s rakovinou prsu lepší, moderní léky - a s nimi naději, že po léčbě mohou mít děti. Socialisté proti vládě nasadili plakát se smutnou maminkou, v náručí malé děcko: „Minule jsem nevolila, snížili mi rodičovský příspěvek a dětské přídavky...“

Co proti té lepkavé smutnohře nasadil Julínek? Naposledy rozeslal mnohomluvný elaborát, kde představil svůj vzdělaný reformní tým a plány. Také cítíte ten nepoměr přesvědčivosti? A jak by se proti smutné mamince vyjímala maminka šťastná: „Minule jsem volila a narodilo se mi dítě. Nebýt poplatků, nemuselo tady být.“

Oboje je zkratkovitá demagogie, fifty fifty. Ale funguje. Stejně jako reklama na jogurty plné velkých kousků čerstvého ovoce. Počítal je však někdy někdo doopravdy, aby se přesvědčil?

Politici, kteří si úzkostlivě střeží popularitu (kvůli svému křeslu), neřeknou ani slůvko nepříjemné pravdy. Neřeknou, že jsme si zvykli chodit do ordinace jako do samoobsluhy, že tam chodíme častěji než lidé v bohatší cizině, že bereme i víc léků.

Žijeme v starožitné pohodlné iluzi: platím zdravotní pojištění, mám léčení předplacené, poplatky nejsou třeba. To je omyl. Péče je čím dál dražší, strašlivě drahá. Člověk s běžným platem za celý svůj pracovní život našetří svým zdravotním pojištěním jen na pár dní pobytu na ARO! Člověk bohatší, s pětačtyřicetitisícovým platem ze své celoroční zdravotní daně „zaplatí“ pouhou jednu totální endoprotézu kyčle. Nic víc.

My pacienti však nemáme potuchy, kolik co stojí. Tomáš Julínek se to aspoň pokusil říci. A bude zřejmě zatracen. Poplatky budou demontovány. Kraje ta demontáž bude stát nejméně miliardu. Kdepak ji vezmou? Přece od nás, daňových poplatníků, voličů. Tak se vyrábí sladký sen o bezplatné péči, o ráji uprostřed Evropy. Té Evropy, kde asi jen z hlouposti mají vyšší spoluúčast pacientů i ty nejsociálnější země jako Francie nebo Švédsko.

Můžeme si pak pořídit klidně dalšího šéfa zdravotnictví. Třeba i dva naráz, jednoho na práci, jednoho na marketing. Julínkovi už beztak průměrná doba trvanlivosti českého ministra zdravotnictví vypršela. O křeslo se mohou přihlásit třeba „dobří modří“ kamarádi. Mohou pak Julínkovi i nám předvést, jak se to správně dělá. Moc se na to těším.

Příklad ať si vezmou od vedle. Takoví sociální demokraté vypotřebovali za osm let své vlády šest ministrů (bez nároku na pořadí, kdo si to má pamatovat: David, Kubinyi, Součková, Emmerová, Fišer, Rath). Teprve až s posledním, s Davidem Rathem, kápli na pravého. Získali v něm ministra mimořádně citlivého, v projevu slušného, a co především, pevného ve svých názorech